Nanking! Nanking!

Lze považovat za zázrak, že mezi oficiálními čínskými filmy roku 2009, které měly u příležitosti 60. výročí založení republiky připomínat klíčové události novodobé historie Číny, vznikl také jeden, který nebyl pompézní ideologickou masáží či povrchně plytkým kýčem. Pojednání o událostech Nankingu za japonské okupace se soustředí na vykreslení extrémní situace několika stupňů masakru. Nezatěžuje se vysvětlováním historického kontextu či sledováním chronologie. Místo toho skládá mozaiku drastických výjevů, lidského utrpení a všeobjímajícího šílenství. Film sice obsahuje vzletné fráze a scény pompézního hrdinství, ale díky černobílému materiálu a stylizaci oproštěné od patosu se mu daří tyto sekvence podat tak, že nevyznívají prvoplánově. Vedle toho, že tvůrci pouze sporadicky sahali k použití nediegetické hudby (takže nedojde na žádné tklivé smyčce a vypjaté scény probíhají pouze za přirozeného ruchu prostoru či v tichosti) stupňuje emocionální dopad nekřiklavá výpravnost. Kamera se neopájí ohromnými zástupy statistů a scény snímá tak, že nákladná výprava a davy statistů vyznívají jako součást prostředí. (25.04.2010)

Tenhle snímek budu rozdýchvat ještě dlouho. Něco tak brutálního a realistického jsem ještě neviděl a vše umocňuje fakt, že příběh je podle skutečné události. Scény kdy japončíci znásilňovali 3 dny ženy byl až k pláči a měl jsem husí kůži na celém těle. Tenhle snímek by se měl promítat ve školách. Lepší než učebnice. (10.11.2009)

Mohl bych pochopitelně Chuan Luovu snímku předhazovat ledascos, především typickou východoasijskou zálibu v patosu a melodramatičnosti, protože se tam opravdu vyskytují scény, které těmito neduhy trpí, můžu předhazovat i neochotu stříhat tam, kde by si to pár scén zasloužilo, ale celkově jde o jeden z nejpůsobivějších asijských válečných filmů všech dob a zatraceně dobře udělaný kousek, který z historického hlediska odpovídá tomu, co se opravdu koncem 30. let v Číně odehrávalo. Skvěle zvládnuté davové scény, výborně nasnímané obrazy násilí, zoufalství a strachu. To, že se scénárista a režisér v jedné osobě nezatěžuje vysvětlováním a zobrazením kontextu líčených událostí, není chyba tvůrce, protože to natáčel především pro domácí publikum a ten, kdo chce, může si o tehdejších masakrech v Nankingu dohledat vše potřebné. Za mě 5* jako vyšitých a palec nahoru. Ostatně filmu, který má tak skvělou formu a přitom nižší hodnocení než blboučké honkongské akční béčko jako je Hard boiled, bych méně dát ani nemohl.. Samozřejmě vždycky je tady otázka propagandistického využití podobných děl při brnkání na čínskou nacionalistickou notečku, ale prvoplánový tenhle film určitě není. Konec konců, jedním ze smutných hrdinů je i japonský voják, který zděšeně přihlíží tomu, kam až se dá ve válečném běsnění zajít... Celkový dojem: 95 %. (29.12.2014)

Černobílá podoba je OK a docela tomu přidává na realističnosti. Zobrazení násilí (na to, co se v údajně mělo všechno v Nankingu dít) je sice drsné, ale někdy jako by se tvůrcům až do "echt humusu" nechtělo - což je pro film škoda, protože Nanking je učebnicový příklad válečného zločinu. Dokud jsou zločiny anonymní, je film obrovsky působivý. Jakmile se děj ale přesune do bezpečné zóny, ztrácí dost na tempu a uvěřitelnosti, někdy je to až křečovité (byť v pro mně nejsilnější scéně, kdy japonský voják zabije jedno z dětí z banálního důvodu a vlastně mimochodem, jsem tomu věřil naprosto). Paradoxní je, že nejzajímavější individuální postavou filmu je japonský desátník Kadokawa...... Vizuálně fantastická je i scéna japonského vítězného tance. Celkově je to ale docela povedený film a už kvůli pro Evropana neobvyklému námětu stojí za zkouknutí. Čistě pro dokreslení jeden dialog z filmu, který mi dost připomněl Společnost mrtvých básníků. Berte pls s rezervou:"Nyní potřebujeme sto dívek, které půjdou a nechají se tři dny brutálně znásilňovat Japonci. Vím, že je to kruté, ale není zbytí." "Tak já půjdu." "Tak já bych taky šla." "OK, já taky." (09.01.2010)

Nejprve jsem byla dost nadšená z formální stránky, z vyprávění, i z faktu, že jde o film k výročí a přitom jiný a hodně odvážný, měla jsem pocit, že jde spolu s vynikající "Pšenicí" Pinga He o stylově nejzajímavější nový čínský film, který jsem viděla v loňském roce. Mé nadšení vyprchalo docela rychle, najednou mám pocit, že je vážně černobílý: jsou to čínské postavy, které se (většinou) chovají statečně, charakterně nebo alespoň lidově…a Japonci zase představují fašismus nebo zaostalost. Ano, téma, na které se zapomínat nesmí, ale v zásadě je to jen umná propaganda. (28.12.2011)