8 hlav šílenství

OBSAHUJE FORMULACE, KTERÉ BY NĚKDO MOHL POVAŽOVAT ZA SPOILER. Shlédnuto v předpremiéře na LFŠ. Po pomítání proběhla beseda s režisérkou, Vladivojnou La Chia a Zuzanou Fialovou. O kvalitě filmu napovídá už to, co si o něm myslí Fialová, která prohlásila, že po půlhodině filmu zjistila, že se režisérka zbláznila. To bych si tvrdit nedovolil, ale film je to divný a nepovedený. První a osmá hlava (kapitola) byla zřejmě ještě natočena s dostatkem financí. Odehrávají se v zajímavých exteriérech. Prvních pět minut to vypadalo na zajímavý film. Pak trošku znejistíte, když při cestě vlakem do pracovního tábora uprostřed SSSR uslyšíte kromě češtiny slovenštinu. Ale po následném slédnutí smršti absurdit, divadelních kulis a hereckého neumětelství Anety Langerové už si na to divák ani nevzpomene. Z dalších hlav už přímo tryská levnost. Režisérka zřejmě v důsledku nedostatku prostředků zvolila levné dekorace a barevně velmi výraznou omalovánkovou animaci (např. kreslený Kreml se spoustou rudých praporů). Ve filmu je několik pokusů o vtip a nadsázku, které však vycházejí naprázdno (odpočinek v Parku kultury a oddechu Felixe Edmundoviče Dzeržinského – zakladatele Čeky, později NKVD a KGB, domorodci šlapající v kravských výkalech, animovaný pes v hrané scéně, Stalin volající básnířce přímo do Gulagu, z nebe spadlé kyje přesně jako v sovětském Mrazíkovi apod.). Jedna scéna v pracovní táboře se opakuje 3x. Na konci vždy Langerová řekne: „Ale já to tak nechci“ a scéna se celá opakuje pohledem jiné kamery. Aneta v průběhu filmu nestárne, takže vypadá stejně ve 13 i 50 letech. Neustálé flashbacky také nejsou přínosem. Mnoho výborných herců se zde objevilo jen na okamžik. Zedníčkova role byla nazvána „ďábel“. Ve filmu uslyšíme recitace básní a zpěv písně (zpívá muž v ženském rodě) v ruštině. Rovněž se z vložených titulků dovíme mnoho životopisných údajů. Pro Fialovou nebylo nejtěžší natáčení v mraze, kdy trestankyně musely ručně kácet stromy, ale lesbická scéna s Langerovou. La Chia měla jen několik dní na složení filmové hudby a při závěrečných titulcích zní píseň „Ruská zima“, kterou nahrála v roce 2001, když jí bylo 16 let. Debata s tvůrci se nesla v odlečeném duchu. Režisérka se vyjádřila, že Fialová s Langerovou by mohly být věkově jako matka s dcerou, což je samozřejmě hloupost a Fialová si to nenechala líbit. Vážné téma osudů lidí nespravedlivě odsouzených k mnohaletému věznění a vyhnanství si zaslouží serióznější zpracování. Film nepřináší nic nového a pravděpodobně bude těžko hledat své publikum. (08.08.2017)

Opravdu velmi netradičně zpracovaný úsek života ruské básnířky a novinářky Anny Alexandrovny Barkovové. Pokud si myslíte, že jde o mainstream nebo klasickou komerci, tak na to rovnou zapomeňte.Není to klasický životopisný filmy, který můžete dnes a denně vidět v televizi. Není to film pro masy a popcornožrouty. Je rozdělen do osmi kapitol, které ve finále do sebe zapadnou jako puzzle. Finále se smějící se Annou nasadilo všemu korunu. Film je směsicí absurdit, deprese, schízičky a ironického až sarkastického nadhledu. Anna kolikrát něco plácne a tím to celé naprosto dokonale zazdila, ale mělo to smysl. Aneta Langerová byla dobrá. Zhostila se toho hezky. Občas se tvářila až moc zarputile a urputně, chvilkami jako debilek po náletu nebo pacient z Bohnic na vycházce v parku. Na začátku filmu jsem si myslela, že blbě slyším, protože jsem měla pocit, že Aneta Langerová je předabovaná Bárou Hrzánovou. Paní režisérka je buď to magor nebo velmi odvážná žena, když se s takovým zpracováním osudových událostí rozhodla jít na světlo boží a předložit ho diváckým vlčákům, kteří umí být velmi nemilosrdní a svou oběť uštvat. Musím před ní smeknout. Tohle zpracování mi sedlo přesně akorát. Podařilo se jí natočit film pro lidi, kteří mají v hlavě mozek a nebojí se ho kdykoliv použít k přemýšlení. Tenhle film jen tak nezapadne a to je dobře. Anetu Langerovou chci vidět i v dalších filmech. Viděno 21.10 v kině Radotín. (22.10.2017)

To je holt riziko filmových festivalů a člověka, který na některém z nich jde na premiéru českého filmu, ve kterém hraje hlavní roli Aneta Langerová. Jo, těch varovnejch signálů tam bylo dost... 8 hlav šílenství je každopádně dokonalou ukázkou projektu, který se svým tvůrcům během dlouholetého vývoje naprosto rozpadnul pod rukama a vylezl z něj těžko identifikovatelný patvar. Mohl bych jej trochu ocenit za snahu vymanit se ze stereotypů klasických životopisných filmů, za zábavnou hudební složku, za absurdně komediální potenciál, který to celé má. Pořád je to ale asi nejhorší distribuční film u nás za rok 2017 a jako takový si ten odpádek zaslouží. 5 % (01.06.2018)

Anetka „lesbička“ Langerová si hraje na sovětskou poetičku, kterou provází neštěstí, kam se podívá. Tuhle je v gulagu či tuhle zjistí, že žena je na loži lepší nežli muž. Celkové zpracování je z pohledu českého filmu definitivně nadstandardní a Anetka dokázala, že role maniodepresivní čůzi jí perfektně sedí. 61 % (21.10.2019)

Oj ty nesčastnyj nabljudatěl, što v žertvu žizň dolžen dať, etovo nikto nezaslužiť, eto jesť núžno pajebať!!! A teď sledujte, jaký mám fantastický cit pro rytmiku veledíla vylízaných ruských básnířek a dokážu ji skvěle vizualizovat: Prázdná, přeukrutně dlouhá chodba s dubovými parketami, po ní potácivě kráčí slizká neherecká lesba s dokonale koženým, existenciálně strnulým výrazem typu „Právě jsem viděla žalud!!!“, okovaným podpatkem klepe ve valčíkovém rytmu do podlahy, zasněně prstí obložení stěn a do ťukavého ticha této chodby smrti asi tak tisíckrát procítěně zazní onen osudově gradientní verš výše uvedené prudce lartpourlartové poémy – pajebať, pajebať, pajebať, pajebať, pajebať …. - každé další pajebať tišeji než to předchozí, přičemž každé desáté vkusně doprovodí hasičská kvarta Hóó-Řííí, zahraná na maximálně ohulené varhany. Och, také cítíte to fatální mrazení v klitorisu jako já, holky?! Tak, půlku scénáře mám hotovou, no a v té druhé jen strnulou lesbu stěhováci přenesou do kamenné kobky a na vymrzlý buzerplac, načež vesele „pojebáváme“ dál, až dokud vyděšenému divákovi hrůzou neslezou nehty, totálně nezdřevění prdel a uvaděč konstatuje mozkovou smrt. Na druhé straně ovšem klobouk dolů! Měla-li tato brutálně nehumánní forma audiovizuálního teroru přiblížit publiku pocity utrpení nepochopené jeblé piče ve stalinistickém lágru, povedlo se to fuckt na jedničku. Já trpěl jako zvíře a z fleku bych se místo něčeho takového raději okamžitě nechal deportovat do Gulagu na dvacet …, tak ne, bylo to vskutku úděsné zvěrstvo, takže na třicet let, a cítil bych se tam jako v ráji! Doufám, že to bylo jediné šlápnutí do hovna a další den popičovního festiválku mě z toho včerejšího ukrutného komatu probere. (01.05.2018)