Příběhy slavných

Velké nafouknuté nic. Asi tak bych shrnul tento pofidérní volný cyklus medailonů, či spíše jejich nepovedených náhražek, populárních i zapomenutých osobností domácí kultury, především z oblasti filmu a divadla. Cílený komerční nátěr a povrchní zájem samotných tvůrců dává maximální průchod veškerým možným i nemožným renoncům, fámám, fabulacím, omylům, někdy dokonce lžím, jež jsou tu podávány s okouzlující přesvědčivostí svých interpretů. Z nepochopitelných důvodů je cyklus pravidelně propojován rozhovory s lidmi, kteří povětšinou neměli s danou osobností nic společného nebo ji zaregistrovali až v období, které není objektem dokumentu; stejně liché a v podstatě bezobsažné jsou vhledy filmových a divadelních historiků, popřípadě dalších osob shodného zaměření, jež se namísto objektivního a konstruktivního komentáře mnohem raději pouštějí do nechutného pozérismu (Taussig, Jiras, Wolf a další) anebo jsou ustanoveni oficiální hlásnou troubou všeobecně známých informací, přebraných z kvantového množství memoárového odpadu (Ondřej Suchý). Fakta předkládaná v kontraproduktivním směru a naprostém chaosu, základní záměny fotografií, chybné identifikace, neadekvátní výběr filmových a televizních ukázek na úkor těch méně medializovaných, nulová invence jednotlivých režisérů, stále se opakující prostřihy pražských exteriérů (skutečně nemáme jiná panoramata, než ta s Národním divadlem, popřípadě třpytící se Vltavou?). Nenapadá mě jediné pozitivné hodnocení. Domnívám se, že prapůvodním cílem takového formátu by měl být komplexní přehled tvůrčí (!) činnosti zvolené osobnosti, nikoli volné pole působnosti pro medializaci bulvárních historek a subjektivních názorů kohokoli. Není nejmenší důvod opakovat již dávno řečené, popřípadě napsané. (16.10.2009)

Pre filmových fanúšikov je to veľmi cenný dokument o najvýznamnejších českých herečkách a hercoch. Z výpovedí ich priateľov, známych, kolegov, rodiny a s použitím ukážok z filmových diel, v ktorých si zahrali, vytvorili autori dokumentárneho seriálu "Príbehy slávnych" obraz o živote týchto umelcov. Zaujímavý televízny dokumentárny cyklus. *** (10.12.2009)

Niektoré veľké osobnosti to šlo, pri iných sa mi zdal program veľmi dlhý. Jednoznačne uprednostňujem formát medailónov, aký bol v Radosť zo života. Tam to bolo rýchle, krátke, spomienkové, ale aj veľmi emocionálne. Tu tá stopáž to trocha zabíja. Ale určite dobré pre zachovanie pre ďalšie generácie. Aby vedeli, že tu boli aj praví umelci. (17.08.2023)

Nevýjimečný cyklus současné tvorby ČT tvoří epizody s takovými názvy jako Pepíček, Samotářka Míla, Jsem vaše Ljuba, Cesta do hlubin Lálovy duše, Naška, slečna z dobré rodiny, Věčný Kristián Oldřich Nový, Dobře naladěná kytara, Umanutec, Ilínek, Nespoutaný živel a další. Nikoli nadarmo takové familiérní názvy v divákovy vyvolávají představu bulvárních článků Pestrého světa, Blesku, Story a jiných stejně hodnotných magazínů a deníků. Také tam se často dozvíme, že "Stáří jsem si oblíbila", Jiří H. byl "Svůdník, který létal", "Pravdivý příběh" Slávky B., čteme o tom, že František P. byl "Nesmrtelný Trautenberk", "Kus pořádného chlapa", "Krakonoš z posilovny", "Český Schwarzenegger", také, že "Krakonoš ve výslužbě vzpomíná" a "S Janžurkou si moc nepokecal". Jiří A. byl samozřejmě "Nepřehlédnutelný", Valentina T. se svěřila "Moje kariéra je náhoda!" a co znamenalo, "Když stačilo říct Valentina". Rozdíl tedy prakticky nulový, jen s tím detailem, že takové články napáchají mnohem méně škod, protože nemají takový dosah jako tentýž materiál přetavený do formy televizní zábavy. Kvalita komentářů pánů typu Taussiga nebo Jirase je všeobecně známá, v posledních letech velice často perlí zejména v bonusech na DVD se staršími filmy. Takže se dozvíme i to, že nedochované filmy jsou hrozné, ačkoli sami aktéři projevují jen o pár záběrů před nebo po takovém výroku touhu je znovu spatřit, neb si své vlastní práce na nich považují. Setkáme se se vzájemným popřením faktů ze strany divadelních a filmových historiků, neřkuli pamětníků nebo příbuzných. Málo známé fotografie známých lidí jsou vydávány za někoho jiného... Základní informace jsou vysvětlovány nikoli v kontextu dané osobnosti, ale často v měřítku obecném, což často mystifikuje pointu. Dalším nešvarem je seřezávání původních filmových a televizních materiálů na současný oblíbený širokoúhlý formát, takže k divákovi se dostane sotva polovina původního obrazu. Ve srovnání se staršími Úsměvy nebo Abecedou humoru zjistíme, že tehdy ty ukázky byly celkově technicky kvalitnější. Navíc chybí veškeré datace a konkretizace ukázek, akceptovat se dá pouze převaha televizních prací nad filmovými, přeci jenom jde také o reklamu ČT sama na sebe. Neexistuje ovšem žádná systematická koncepce v utřídění kapitol ze života soukromého a veřejného, není bez výjimky, aby se vzpomínalo na určité události, které jsou ilustrovány fotografiemi s plus mínus dvacetiletým rozdílem... Navrhuji tedy zásadní změnu dramaturgie, aby nám zbylo aspoň něco z těch autentických výpovědí rodinných příslušníků. Na závěr už jen citaci z dílu Saša: "Václave, tohleto je šatna, ve který náš dědeček nikdy neseděl. Ale sedím tady já.“ (19.10.2009)

Vzpomínkové cykly mají zkrátka tu nevýhodu, že těch, jichž se daná epizoda týká, už se zeptat nemůžem. Nataša Gollová: Brněnská rodačka z jejíhož projevu cítím dostatek radosti, šarmu, čistoty a kapku té ztřeštěnosti. Život, jenž započal prozářenou pohádkou, skončil jako osamělá balada. A taky hrála Lízu. Lída Baarová: Skvostná Dívka v modrém pro kterou krása a sláva představovala prokletí. Oldřich Nový: Prostě Kristian. (12.10.2015)