Zdrojový kód

"Každej voják, kterýho znám, by řekl, že jedna smrt stačí." Ale alternativou může bejt smrt každejch osm minut. To je ale dilema. Co si tak mám vybrat? Mně dělají menší problémy i parabolický výpočty kvantový mechaniky, takže úplně přesně nevím, v jaký realitě se právě nacházím, ale jedno vím určitě - až budu mrtvej, tak zachráním svět. Už teď tuším, že si to užiju minimálně tak, jako jsem si užil Zdrojovej kód. A jelikož jsem netknutej teorií o časovým přeskupení, tak můžu odborně prohlásit, že to bylo svižný, zábavný a tajemný, což je moje miska chipsů (kafe nepiju). (09.11.2021)

Zdrojový kód je složitý obsahem, ale jednoduchý myšlenkou. A všechno ostatní v něm perfektně funguje. Režisér Duncan Jones se asi našel ve sci-fi filmech a díky tomuto se pro mě stal žhavě sledovaným. Jake Gyllenhaal předvádí s Verou Farmiga perfektní výkon. Do toho jim hraje výborná hudba a probíhá perfektní příběh, který by se dal popsat v pár větách. To všechno opravdu perfektně funguje a já se u toho skvěle bavil. A ten konec? To je óda na typický americký konec jak vyšitá. No a co...Každý film má něco a tenhle si zaslouží pozornost už jenom tím, že dokázal v 93 minutách vměstnat nápad na stránku a vyždímat ho nejlíp, jak to jen mohlo jít. (11.08.2011)

Skoro jsem se zdráhal uvěřit tomu, že se tenhle námět podařilo Jonesovi natáhnout na hodinu a půl a přitom udržet napětí. Zdrojový kód je v podstatě velmi vydařená dvojepizoda Krajních mezí. Jen mi tam na konci chybělo moudro z úst Radovana Lukavského :-). V hodnocení lze v podstatě souhlasit s Tosimem a postesknout si stejně jako Cival. Rozhodně je ale potřeba vyzdvihnout hudbu Chrise Bacona, která se vrací ke stylu starých bardů typu Goldsmith nebo Silvestri a vyčnívá z marasmu současné upadající filmové hudby. A Jake Gyllenhaal u mě stále stoupá a stává se z něj můj velmi oblíbený herec. 70% (15.08.2011)

Uvidíme, jestli se mi to třeba ještě nerozleží k lepšímu dojmu, ale spíš o tom pochybuji. Zatím se mi Zdrojový kód zdá strašně naivní, a navzdory tomu, jak zajímavé atributy schovává v rukávu, hrozně rychle zapomenutelný film. Nevím, co přesně bych označila za nejzásadnější chybu, asi to ale přece jenom bude to, že za takto omezených časových a prostorových podmínek je velmi těžké vytvořit postavu, kteréž emocionální momenty by mě opravdu dojaly, a tady se to nepovedlo. Film má sice k dispozici nejvíce štěněcí oči ve vesmíru, totiž oči Jaka Gyllenhaala, chování jeho postavy je ale natolik generické a odcizené, že to nakonec vyjde vniveč. Srovnala bych to s Hranici žívota (Stay). Ta pracuje s podobným jevem, nový svět/život v hlavě umírajícího člověka, a během svého runtime (jenom o deset minut víc než Zdrojový kód) dokáže vytvořit zcela samostatný svět, ve kterém brečím u každé druhé scény, protože mi k tomu film podložeností a zpracováním svých událostí dává důvod. U Zdrojového kódu nastal takový moment jenom jednou, a to ještě částečně. Například souznění s osudovou ženou je zcela papírové a film to nikdy nepodloží jejich opravdovým "setkáním" před diváckými zraky. Pokud je tvoje pointa, že jsou to opravdoví lidé, nezacházej s nimi jako s loutkami, filme! (15.11.2017)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)