Modrý anděl

Že je poslední zhruba čtvrthodinka hodně silná, o tom se snad nedá pochybovat. Já bych se ale nebál zpochybnit kvalitu filmu jako takového. Je sice přelomové, že herci tu zde prakticky v začátcích kinematografie nedělají přehraná gesta a grimasy a uličky města a hra světel a stínů jsou udělané pěkně, ale neomlouvá to docela nudnou první hodinu, ve které se prakticky nic neděje. Takový ten velice laskavý a vkusný humor mě nebavil. Navíc, jak už tu psalo několik lidí, na herectví Marlene není nic zvláštního, zpívat také příliš neumí a i když je krásná, pořád to není třeba taková Audrey Hepburn. Resumé: Velice kvalitní a velice dobrý snímek, ale kdyby skončil o čtvrt hodiny dřív, nejspíš by po něm dnes nikdo neštěkl. Nebo aspoň já ne. (01.12.2009)

Při sledování filmu jsem se "přenesla" těch 83 let zpět a představila si, jaká bomba musel být. Jaké reakce a rozpaky asi vyvolával u diváků. Příběh je prostý, ale krásně natočený. Úpadek kdysi váženého a ctěného profesora díky vlivu krásné, ale cynické a bezohledné tanečnice. Úpadek morálky, cti a důstojnosti, který Německo postihl zanedlouho poté. Na film se není možné dívat dnešním pohledem, kdy jsme přesyceni sexem a všemožným škvárem. Tento film má duši. Velkou, hodně smutnou a utrápenou. (30.05.2013)

Pozoruhodný film, který celým svým uměleckým směřováním překonává hranice času a je plně srovnatelný s poetikou produkce zhruba poloviny čtyřicátých až padesátých let. Neoddiskutovatelná klasika je čímsi víc než trapným příběhem senilnějícího muže a sličné kokety s bezvadnýma nohama. Autor literární předlohy Thomas Mann je už výstižnější už názvem svého románu: PROFESOR NEŘÁD ČILI KONEC JEDNOHO TYRANA. Vzepětí německého ducha středních vrstev nikdy po vytvoření Německa r. 1871 v sobě nepřekonalo biedermaierové "cyklistické" (směrem dolů šlape, směrem nahoru se hrbí) poklonkování před výsostmi nejrůznějších druhů; ani osvěta, šířená lískovkou, na tom nemohla - a nechtěla - nic změnit. Specifická forma dvojí morálky, příznačná pro toto evropské století rádobyasketické prudérie, v německém prostředí získala zvláště odpudivé formy, která se staly normotvornými hodnotami i velké části nižších středních vrstev. Pařeniště, které v hitlerovské tyranii získalo svůj dosud nepřekonaný dějinný vrchol, je i hlavním tématem filmu, natáčeného v době strmého vzestupu nejen NSDAP, ale celé německé krajní pravice. Na filmu je sympatické, že dokázal zachovat individuality hlavních postav a Marlene Dietrichové zde poprvé upozornila na svůj pronikavý všestranný talent. Zatímco Jannigsova kariéra začala upadat, velká Němka se poměrně rychle stala světovou hvězdou střbrného plátna a globálně proslulou demokratkou angažující se během války na straně Spojených národů. Nejen krásné nohy, ale i nezaměnitelný hlas a osobitý přednes německé školy šansonu (zvlášť proslulá je její interpretace válečného Brechtova a Weilova evergreenového protestsongu WO DIE BLUMEN SIND) učinily z této dámy světové kinematografie hraného filmu nadčasový zjev. (Nositelka americké válečné medaile Svobody a rytířka francouzského řádu Čestné legie byla svou vlastí vzata na milost až posmrtně počátkem devadesátých let.) Maloměstské poměry, zachycené v tomto Sternbergově filmu, silně připomínají naše čecháčkovská zázemí; zjistit podstatnější rozdíl je téměř nemožné. Jeden z prvních zvukových filmů je i jedním z prvých nejsilnějších zážitků ozvučeného filmu. Je a zůstává. (30.12.2007)

(1001) Jestli se někdo narodil k tomu, aby byl dojemný až k slzám, tak to byl Emil Jannings. Stačí mi, abych viděla, jak se spokojeně usmívá u snídaně a už vím, VÍM!, že budu brečet řeky mocné jak Anduina. Jeho schopností je nechat svoji postavu prožít všechny emoce zcela a úplně. A celý tenhle film je o tom: vášnivě a až na dno. Zajímavé mentální cvičení o odhodlání, obětavosti, posedlosti, slabosti a síle (!). Aneb jak to vypadá, když člověk začne dohánět něco, co celý život zanedbával. Navíc je to všechno krásně snímané, od stehen v punčochách po sochy na hodinovém orloji. U některých femme fatale starých filmových časů jejich popularitu nechápu, ale způsob, jakým se Marlene dívá a pohybuje... Jednomu by to rozhodilo priority. A na všechno dohlíží smutný klaun. (02.05.2015)

Tento film je na svoji dobu natočený výborně. Určitě jeden z těch, na které se nikdy nezapomene. Přechod herectví z němého fimu do zvukového musel být obzvlášť pro herce hodně těžký.Myslím ale, že Marlene Dietrich časem zrála a krásněla a stávala se zajímavější, zde se mi až tak krásná nezdá a zpěv jí moc nešel. Proměna z nesympatického profesora v nesympatického klauna byla příliš rychlá, než aby se jí dalo na 100% uvěřit a bylo mi ho líto, ale také jsem mu to svým způsobem přála. (05.09.2009)