X-27

Marlene Dietrich a Josef Von Sternberg je dvojica,ktorá„plodila” zaujímavé filmové počiny,a tento je presne taký,ktorý sa pamätá vďaka postave,ktorú zahrala,jej osudová špiónka... Snímok je to extrémne starý,ale atmoška je zato bravúrna a finále je ešte finálnejšie,ako može byť. Marlene je príťažlivá drzá ako jej postava X-27,hodí sa na to. Vedel som predtým,ako som začal pozerať,kto je to svetoznáma Mata Hari a scéna popravy je „fenomenálna...” Úloha,pre ktorú bude Marlene žiť večne,lebo jej charakteristika býva žiadaná,ako vyzerá na plátne... (27.01.2014)

Žena (a zvláště typu Marie Kolverer / Mata Hari) je ve válce něco nepatřičného (citace z filmu). Ale nejen válka je světem mužů, světem mužů je i tenhle svět. Pokud jím přestává být, nebo pokud jím již není, neznamená to, že se stává nebo stal světem žen. Stává se světem "nikoho". Stává se kostýmovou tragikomedií. Jan Werich říká, že člověk, když už jednou je, tak má být to, co je..., Marie Kolverer v tom měla krátkou (špionážní) přetržku. Možná Jan Werich nemá pravdu, možná stačí, když člověk skončí takový, jakým je. Možná je to pozdní návrat, ale... Marie Kolverer si ze všech kostýmů, které kdy nosila, aby zmátla muže a dostala z nich co potřebovala, vybrala na poslední cestu ten, který "nosila, když sloužila svým krajanům, a ne své krajině." Pozn: Marlene Dietrichová je sice značně přeceňovanou herečkou, moderní (přirozený, uvolněný) přístup ke svým rolím, ji však nelze nepřiznat. (14.07.2017)

Nemám nic proti. Marlene Dietrich, hrála jak hrála, tvářila se jak se tvářila, byla čím byla. Nadšený jsem z toho nebyl. Mohla být i něčím zcela jiným. Ale mory mě braly z neustálého úsměvu Victora McLaglena. Nejednou jsem si říkal - Bože, on má snad tetanus v akutní fázi, kdy už prostě nejde z tváře vyhnat tu křeč. Závěr filmu byl roztomile patetický. (06.09.2011)

Josef von Sternberg se pomalu stává mým favoritem. A to pro skvělé filmařské oko - žádný jeho záběr není nudný, každý je promyšlený do detailu, každý je rafinovaně nasvícený. A také si čím dál víc cením von Stenberga pro jeho jedinečnou schopnost organicky spojovat groteskní s romantickým. Jeho filmy vnímám jako vysoce stylizovanou "hru", jež je záměrně, programově vzdálená jakékoli nudné realitě. Je to asi stejný rozdíl jako mezi extravagantními modely na předváděcím molu a běžnou konfekcí na ulicích. Marlene Dietrich nemůže obyčejný smrtelník potkat na ulici. Tu může potkat jedině na filmovém plátně. (17.09.2011)

Jestli se dá Dishonored i dalším spolupracím Dietrich a Sternberga něco vyčítat, tak to, že božská Marlene neslouží filmu, ale naopak film slouží jí. Vše je podřízeno tomu, abyste na ni ani po skončení závěrečného titulku nemohli zapomenout - a alespoň z mého pohledu se to daří skvěle. A závěrečná scéna je naprosto úžasná. Je jasné, o kom se mi dnes bude zdát. (27.05.2007)