Tiché místo na venkově

Tento šílený film na mě zanechal stopu na velmi dlouhou dobu. Jedná se o zásah do soukromí vyschlého malíře, který začne postupně propadat podivným představám o nymfomanické komtese Wandě, která v jeho domě zemřela kdysi za války. Čím dál surovější fantasmagorie začnou zabírat stále větší část Leonardova života a spolu s tím se nekontrolovatelně začnou stírat dějové roviny. Vyvrcholení je silné, nesmyslné a alespoň pro mě nepochopitelné. Celý film je doprovázen experimentálním zvukovým podkladem od Ennia Morricone. 5/10 [KVIFF 2014] (10.07.2014)

Už od prvních záběrů z psychiatrické léčebny na nahého a svázaného Franca Nera sedícího na malé židličce, jsem tušil že tohle bude dobré psycho a to téměř až do konce! Měl jsem pravdu, občas mi to hlava nebrala, film je dost chaotický a hodně mate diváka, je tu plno flashbacků, snů, nočních můr, velkých skoků mezi fantazií a realitou, opravdu jsem místy nevěděl co je realita a co skutečnost. Jinak je to pochopitelně velmi zajímavý film, ale zase ne žádné umělecké dílo. Po vizuální stránce je to skvost, je tu dost surrealistických doteků, film má velkou bláznivou atmosféru, ale bohužel žádnou pevnou a logickou strukturu a nějaký dobrý příběh (je tu dost určitých nesouvislostí a nakonec i nezodpovězených otázek), sází se tu hlavně na stylovost a onu atmosféru, najde se tu docela veliké množství různých mrazivých, psychedelických a hypnotických momentů a děsivý a nezapomenutelný Morriconneho hudební doprovod je pak už jen onou pomyslnou třešničkou na dortu. Film ale i tak nejspíš nebude určen pro každého, ne každý ho asi skousne, typický horor zatím nehledejte, zároveň je i dost upovídaný a pro někoho možná bude až nesnesitelně uspávací. Nudnější momenty se tu ale střídají s velkou obrazovou přítomností Franca Nera, ta opravdu funguje skvěle. Franco Nero, v roli schizofrenního intelektuálního avantgardního umělce (malíře), hledajícího jeho ztracenou inspiraci, útěkem z města na venkov, později stále více klesajícího hlouběji do stavu duševní choroby, neschopného rozeznat fantazii od reality, věčně dezorientovaného, zahrál velmi oslnivě. Člověk si musel položit otázku, že snad tou duševní chorobou opravdu trpěl nebo ji alespoň jednou prošel! Tím zásadním kladem tohoto filmu byl asi Petriho výborný scénář založený na skutečném případu, zavražděné hraběnky někdy ke konci 2. Světové války, kdy její vliv pokračoval i za hrobem. Velmi neobyčejný, nekonvenční, obskurní, experimentální, typicky festivalový, umělecký, intelektuální. Ne, ale nejlepší Petriho kousek, za ten považuji i nadále film "Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto", opět s Nerem v hl. roli, to byl typický Petri, tohle byl spíš jeden velkej úlet a kus kontroverze k tomu. Podobné filmy; "Repulsion", "Don't Look Now", "House with Laughing Windows", "Wicker Man", "De, Vierde man", "A, Lizard in a Woman's Skin" atd. (05.04.2011)

Elio Petri tentokrát stvořil experimentální sondu do duše psychicky se hroutícího malíře. Jeho sny a představy se prolínají s realitou, film má v závěru slušně našlápnuto k hororu a k tomu hraje znervózňující hudba Ennia Morriconeho. Franco Nero je v hlavní roli výborný a spousta scén je vizuálně působivých. Ale celá ta skládačka nakonec není úplně přesvědčivá a Petri natočil lepší filmy (70%). (23.01.2022)

Od Elia Petriho jsem sice už v minulosti viděl dva filmy (Podivné vyšetřování a Vlastnictví již není krádež), které se mi i přes velký kus znepokojení přítomný v obsahu i formě dost líbily, ale touhle fantasmagorickou psychárnou plnou temných bludů, lidského šílenství či divných milostných hrátek a vášní mě Petri totálě minul. Také s hercem Franco Nerem v italském filmu tohoto období to byla pro mě již třetí zkušenost a ani do třetice se mi nepodařilo odhalit, čím si vysloužil takovou popularitu a oblibu. Nero na mě tu působil ještě více nezáživně, než v soudobých filmech od Damianiho, a jeho postava by nejspíš potřebovala ne jeden medikament, ale rovnou celý náklad prášků, tabletek a injekcí v pravidelném dovozu. I jeho hlavní partnerka, byť od pohledu hezká, můj celkový zoufalý dojem spíše svým podivným jednáním prohloubila, než vylepšila a jediným hereckým kladem tu byl (až v druhé polovině) Georges Géret. Některé divné filmy si dokážu užít hodně, ale tady to bylo na můj vkus až příliš šílené, zmatené a až příliš říznuté silným vypravěčským experimentem od začátku do konce za únosnou mezí. Díky některým scénám zejména z druhé poloviny, kdy jsem měl pocit, že se dění konečně k něčemu smysluplnému a gradujícímu alespoň trochu posouvá, mohu dát 2 hvězdičky, ale asi mi nezbývá, než se prostě smířit, že tady jsem při výběru filmu po čase jednou šlápl úplně vedle. [40%] (08.06.2022)

Ak by som bol maliar, aj mne by sa páčilo mať agentku, ktorej keď poviem, že na tvorivú prácu potrebujem starú benátsku vilu na vidieku, tak mi ju kúpi... Film z experimentálnych 60. rokov, ktorý je – experimentálny. Predovšetkým ide o umelecký film, nie žánrový, preto diskusie typu „mohol to byť lepší horor“ sú tragikomické. Je to podobenstvo. Zamyslenie nad tým, či umelci najlepšie tvoria v šialenej spoločnosti, čo je analogické starej povere, že labutie najkrajšie spievajú, keď umierajú. (29.11.2022)