Čapkovy kapsy

Čapkovy povídky jsou nádherné. Proto mám radost z opětovného zpracování v ČT. Úvodní triptich měl vzestupnou úroveň - první povídku Básník /režíroval Jan Chramosta - Klobouček/ dost srazil velmi nevýrazný herec v titulní roli. Je to škoda - právě studentský film tohoto režiséra Kouzelný most mne velmi dostal /všem doporučuji/. (05.09.2011)

Geniální naléhavé povídky geniálního mistra Čapka. Už jen to je pořádná základna. K tomu skvělí herci skvěle vystihující známé povídkové postavy. Tak kde to vázne? Možná na to přijdu v další "kapsách", zatím mě to bohužel moc nevtáhlo, nicméně mě to celé hodně zajímá. Vyzdvihnout musím především pana Töpfera, kterého jinak moc nemusím, ale ve Zmizení herce Bendy byl úžasný. "Básník" **, "Zmizení herce Bendy" ****, "Jasnovidec" ***. Toliko hodnocení po prvních třech povídkách. A hodnotím televizní zpracování, nikoli povídky samozřejmě. "Muž, který se nelíbil" **, Ztracený dopis **, Případy pana Janíka ***... (06.09.2011)

Nelze jednoznačně říci, že by beletrie Karla Čapka byla neprůhledná, příliš komplikovaná a proto obtížně přístupná. A přece se u značné části dobové kritiky až příliš setkávala s nesnázemi srovnatelnými s jen málokterými díly jiných významných meziválečných prozaiků. Nejde ani tak o to, že ji nezřídka odmítala, ale hlavně, že přitom docházelo k nedorozuměním, k nepochopení smyslu textů. Svéráznou kapitolu ve vztahu kritiky k Čapkovým pracím tvoří ohlas dvou knih drobných novinářských žánrů, Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy, vydaných krátce za sebou v roce 1929. Odmítla je kulturní levice i pravice, ale i v Lidových novinách, kde Čapek pracoval a své povídky převážně uveřejňoval, nevyvolalo jejich knižní vydání mimořádné nadšení. Za léta své existence ovšem obě knihy zaznamenaly řadu nových vydání, prošly několika společenskými změnami, získaly si nové čtenáře, kteří v nich nalézají zalíbení. Proč tomu tak je? Především také proto, že jedním z osobitých rysů povídek není samotné rozluštění záhady prostřednictvím gradace děje až k finálnímu odhalení. Do dějové osnovy detektivního příběhu vnáší autor něco žánrově zcela neorganického, zdánlivě i zcela vedlejšího, co se nakonec ukáže jako hlavní, protože způsobuje, že rámec detektivky dostává novou noetickou náplň a nabývá rysů filozofické povídky. Nic na tom nemění, že tato filozofičnost má nezřídka zábavný, takřka anekdotický charakter. S bravurou koncipované mikropříběhy mladých tvůrců, kteří svým přístupem vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr, nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné vícekreace Töpfera a Preisse, Hrušínský, Hartl, Štěpnička, Navrátil, Konvalinková, Vetchý, Holub, Javorský, z mladých je to především Martin Myšička, David Švehlík a David Novotný, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Pod průhlednou, široce přístupnou a veskrze humornou maskou obou KAPES se skrývá nevšední významové bohatství. O tom ostatně svědčí nezvykle pestré spektrum protikladných názorů soudobé kritiky, která zaskočena Čapkovým jakoby odlišným intelektem, nedokázala zaujmout stanovisko, jež za ně mezitím převzala čtenářská obec. Ta totiž velice brzy pochopila, jakou řečí k nim Karel Čapek promlouvá. (10.09.2011)

12/12 Jest to blaho, pošušňání, to se nedá svítit. Počínaje rokem 1947 se filmaři a televizní pracovníci pravidelně vracejí k Čapkovým povídkám z jedné a druhé kapsy a hledají v nich inspiraci tu pro filmy, tu pro krimi seriály, tu pro retro miniatury. Ale vždycky s láskou a umírněnou pietou. Tento nejnovější seriál se nebojí opětovných adaptací známých textů a zároveň poprvé vytváří takto výrazný celek. Kažká povídka má svůj styl, zajímavé herecké obsazení, rekonstruuje dnes už neexistující místa a celkově patří k těm počinům ČT, na které by se nemělo zapomínat. (05.09.2011)

Konečně pořádný a něčím originální projekt veřejnoprávní televize, myslím, že tohle se konečně alespoň vzdáleně začíná přibližovat mým představám o veřejnoprávní službě. Mladí nadějní režiséři dostali šanci prokázat svůj talent na televizních adaptacích té největší klasiky, jakou si dovedeme v kontextu české literární historie představit, dílu Karla Čapka. Jeho povídky jsou sice už tak trochu profláklé, ale to vůbec nesnižuje jejich kvality, které se nerozmělnily ani v převodu do konkrétních scénářů. Jednotlivé televizní mikropříběhy (už jejich formát je velmi originální) jsou ve výsledku sice trochu nevyrovnané, ale jejich spojením vznikne zajímavá mozaika, v níž jasně svítí jednotlivé třpytivé střípky - retrotitulky v povídce Soud pana Hlaveny, hudba a herecký výkon Oldřicha Navrátila v povídce Zločin na poště, herecký part Jana Hrušínského v Jasnovidci, atmosféra tajemna v povídce Zločin na poště, stylová variace na prvorepublikové detektivy v Příběhu sňatkového podvodníka, Ondřej Vetchý v povídce O lyrickém zloději atd. Za tento povídkový cyklus se Česká televize, ani oslovení tvůrci, věru nemusejí stydět... (11.09.2011)