12 let v řetězech

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

7/10 - by se člověk podělal, ale tohle je tak suverénně sedmičkovej film, že se nedokážu rozhodnout mezi trojkou a čtyřkou hvězdiček. Nejrač bych nechal bez hodnocení. 12 let v řetězech má spoustu dokonale nasnímaných scén a momentů, má hodně dobré herce, má silné téma a má výbornou formální stránku. Škoda jen, že skoro u všech zmíněných věcí je jedno důrazné ALE. Jednotlivé scény jsou fajn a nezřídkakdy dost silné (prakticky všechny ty, v nichž Solomon musí bránit buď sebe, nebo někoho druhého), ale nesvazuje je konzistentní příběh - film navzdory názvu působí jako náhodný sestřih scén z několikaměsíční etapy života otroka. Herci jsou dobří - zejména Fassbender a (zatím) zcela neznámá Lupita Nyong'o, ale monotónně nakrabecené čelo věčně zkroušeného Chiwetela Ejiofora a nominace na Oscara? Téma je silné (zejména jako zpytování svědomí pro US rodáky), ale s pomocí scén, jejichž touha o silný účinek je strašidelně průhledná, se nemusí zrodit stejně silné dílo. Mimoto jsem příliš nepochopil, proč film, který jisté své prvky pojal značně hollywoodsky, odmítá tytéž prvky dořešit (srdceryvné vedlejší příběhy Elizy a Patsy ze scény zcela lhostejně zmizí, přičemž nejsou ani ukončeny, ani neslouží jako katalyzátor příběhu postavy titulní). Jo a hudba - nedávno se propíralo, jak závěrečná scéna filmu Kapitán Phillips vykrádá Zimmerovu skladbu Time ze soundtracku k Inception. No... teď bych skoro přísahal, že Zimmer okopčil onu skladbu z Kapitána a použil jí jako hlavní motiv. A je otravný už po polovině filmu... (02.02.2014)

Nevím, čím to je, ale všechny filmy o otroctví, které jsem zatím zhlédla, ze mě nedokázaly dostat ty patřičné emoce, jak by asi v případě tohoto tématu měly. Tarantinův Django mě zanechal trochu v rozpacích a očekávala jsem, že 12 let v řetězech by mě konečně mohlo "dostat", jak se sluší a patří. Už jen proto, že režisérských otěží se chopil Steve McQueen, jehož Hlad a Stud považuji za mimořádně silná a jedinečná díla. Ale opět se opakovalo to stejné, jako s Djangem. Sleduju film, vidím výborné zpracování, dobré herce, i postavy, téma je silné, jedná se přece o krutý život otroků, ale za celou dobu to se mnou vůbec nehnulo. Zanechalo mě to emocionálně zcela nepoznamenanou. Nevím, čím to může být, nepátrám po tom. Prostě to tak je. Výborně odvedená filmařina, avšak zcela odtažitá, chladná v podání emocí. Pro mě. (12.12.2015)

Velmi dlouhý film, který například Spielbergovým snímkům Amistad či Purpurová barva sahá sotva po kotníky. Téměř bez nadsázky lze říct, že ve 12 letech v řetězech se děje dokola pořád totéž, tj. černoši jsou ponižováni, bičováni, mají strach atd., jen v různých obměnách a po nějaké hodině to začne nudit. Děj je podivně rozkouskovaný a spousta postav či situací zbytečných či nedotažených (Eppsova manželka, ostatní otroci, jako například ten náhle se objevivší běloch), nevědět, jak se film jmenuje, neměl bych absolutně šanci podle ničeho poznat, že celá ta drsná štrapáce trvala dvanáct let, skoro všichni běloši jsou ukrutné mrchy (Kdo asi hraje toho nejhodnějšího?)... A tak dále. Zahráno dobře, zejména Benedict Cumberbatch zazářil v menší, avšak působivé roli, a Michaelu Fassbenderovi jsem toho otrokáře také věřil se vším všudy. Režie mě zaujala hlavně v dlouhém záběru bičování, Zimmerova nenápaditá hudba vůbec. Tři a kousek.__P.S. Čím dál víc mě napadá, o kolik by mohl být film lepší, kdyby se Solomonovu otroctví věnovala první polovina a druhá polovina by ukázala některou ze soudních doher / proher (o kterých nám na závěr poví jen titulky). (20.03.2014)

Jdi a dívej se! Píše-li tu někde někdo, že tenhle film nemá přesah/nesouvisí se současností, nepochopil základní premisu filmu - tenhle příběh není o otroctví, ale o zotročení (proto 12 let v řetězech), nebo lépe řečeno je primárně o době otrokářské, ale sekundárně popisuje to, co se všude na světě děje i dnes...obchodování s bílým masem, prodávání dětí, otrocká práce atd. (v evropských poměrech lze komparovat třeba s Iñarritovým filmem Biutiful) Nevím, jestli to byl koncept, nebo je to má osobní podvědomá divácká zkušenost, ale velmi silný je vjem lágru, paralela s děním a atmosférou v koncentráku, ovšem na pozadí nádherné přírody, což některým scénám (které přecházejí ve statické obrazy, což je McQueenova specialita) dává až bizarní rozměr. Americký Jih jako jeden velký koncentrační tábor...paralela s holocaustem je obrovská... (o to silnější při němé scéně, kdy se černí otroci setkají se skupinou severoamerických indiánů...jejich genocida je další z temných stránek historie západní kultury) Fascinující je 12 let v řetězech po filmové stránce, McQueen je ryzí filmař. Už jen ten fakt, že velkolepé drama dělají především hudba a ruchy. Práce s rytmikou, všechno to tleskání, klapání, sborový zpěv, gospely... A pak kamera, která často bloudí mezi exotickými stromy nebo se zastaví úplně. Pomalé vertikální jízdy a dojem statických obrazů. Tento koncept ještě posiluje epizodičnost dějové linie, 12 let v řetězech jako sled jednotlivých epizod příběhu. A také důraz na subjektivitu vnímání, kamera vlastně jen doprovází hlavního hrdinu na jeho strašlivé odysee a jako průvodce se vyhýbá velkým celkům, divák tak vidí jen torzo reálií bezprostředně souvisejících se Solomonovým příběhem. Nedozvíme se nic o okolnostech únosu, neuvidíme zvenku dům, kde ho zprvu vězní, nespatříme vcelku loď, na které ho převážejí na jih, nedozvíme se nic o osudu dětí násilně oddělených od matky...vše postaveno na principu umělecky modifikované 3rd person videohry, což zintenzivňuje divácký prožitek. Jdi a dívej se! (03.03.2014)