Bláznivý Petříček

Pokud máte špatnou náladu a chcete si pustit nějakou pohodovou komedii s Belmondem, tak se tomu dílu vyhněte velkým obloukem, jelikož hrozí, že se po tomto počinu režiséra Jean-Luca Godarda budete chtít zabít. Opravdu hodně nesnesitelná záležitost, která si hraje na něco, co není. Bohužel toho musel být Belmondo součástí. Moje hodnocení 20%. (04.04.2016)

No, raději ta černobílá, depresivní dramata, než tuto absurdně komediální hříčku bez hranic. Bláznivý Pierrot, jménem Ferdinand, se vydává na cestu poznání, kde nemůže chybět něžné ďáblovo stvoření, jež na scestí a k smrtelným hříchům vše a všechny přivádí, ale co, když se ve jménu svobody vraždí od Israele po Vietnam, proč by půvabná kráska nemohla vraždit i na francouzských riviérách, je to její svobodná vůle, chce prostě jen žít...paradoxní, ano, ale tento, pro dnešní publikum jen těžko stravitelný, film, který patří jen a jen do své doby, i když určité kontrasty a paralely příběhu lze použít i v dnešním, naprosto vším přesyceném světě, se v tomto nádechu skutečně vyžívá. Nakonec jde vždy jen o život a smrt, taky o ten nesmyslný cit...eeeh lásku. Ferdinand, obdivovatel Renoira, pokračuje, bojuje, zabíjí i trpí, aby se nakonec stal jednou z abstraktních postav na obraze zmíněného mistra, krásná smrt, alespoň tohle se povedlo, což bych mohl říci i o celém filmu, který u mě prošel jen tak tak, s ušima od barvy, nicméně originalitu a přece jen jistou nadčasovost, což se dnes hledá marně, nelze upřít. (16.09.2018)

Alžírska vojna, Vietnamská, Studená, tie všetky, a ešte ďalšie, tu boli zmienené, no film uteká od príbehu ako dezertér z bojiska. Vyprázdnená road movie, ktorú je radosť pozerať ako vizuálnu exhibíciu, či radosť počúvať ako exhibíciu myšlienkovú. Ale tým to končí. Godard (R.I.P.) proste nahustil do necelých dvoch hodín vlastné aj cudzie trade marky, ktoré ho bavia. Stráviteľnejšie na Petríčkovi je, že sa nejedná len o intelektuálne, no aj o popkultúrne odkazy. Hodnotím nižšie než som pôvodne chcel, lebo kto vie, čo všetko bolo z predlohy doslovne prebraté skrz denníkový voice over. (15.09.2022)

Ferdinand spolu s Marianne se dají na společný úprk nejen před svými dosavadními životy, ale taky před pronásledovateli, navíc je Ferdinand v domnění, že Marianne je mafiánova sestra, jak mu namluví, ve skutečnosti se jedná ale o jeho milenku. Zajímavý, až na to, že se celym filmem táhnou bezúčelný literární úryvky a dokonce i velice otravnej zpěv hlavní hrdinky. Navíc je tu absurdita, která doprovází např. shánění financí pomocí jejich hereckého umu, jímž baví náhodný kolemjdoucí, s převleky, na který opravdu netušim, kde vzali prachy. Godardovy výtvory jsou zkrátka naprosto mimo. Ovšem tohle nebylo zas až tak strašný, jako třeba jeho Zachraň si, kdo můžeš (život), nebo Pěstuj si pravačku... (27.06.2009)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)