Spálené stodoly

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)

Na silnici z horského městečka, poblíž statku, kterému se říká Spálené stodoly, dojde v noci k vraždě ženy. Vyšetřování vede soudce Larcher (Alain Delon), jehož podezření ulpívá především na rodině ze statku, kterou energicky a rozhodně řídí Róza (Simone Signoret). Soudce tuší, že za vším stojí někdo z této rodiny. Róza je však odhodlaná bojovat za svou rodinu za každou cenu. Vynikající tajemný příběh a příjemné spojení těchto významných hereckých osobností. (12.03.2009)

Tento film jsem si musel pustit třikrát v hodně velkém časovém rozpětí, abych ho byl schopen dokoukat, ohodnotit. A hlavně příjít mu na chuť. Nevím, proč se mi to tehdy nelíbilo. Ten film má své velké kouzlo. Určitě na něho hned zítra nezapomenu. Kdo je vrahem mě postupně upřímně přestalo zajímat. Anebo jsem na to ani nějak nemyslel. Byl jsem jenom přesvědčen, že nikdo z Rosiny rodinny a ze Spálených stodol vůbec to nebyl. Hlavním bodem, je zde hlavně scénář s výborně napsanými charaktery a psychologií hlavních postav. A Chapot (který nebyl jinak moc známy) nenapsal jenom zajímavý scénář. Hlavně projevil velký cit v obsazení Signoret, protože tahle herečka je naprosto nedoceněný poklad. Za ni prostě hraje už jenom ta její pozoruhodná vizáž, ze které jde už samo o sobě hrozný respekt. Dík jí patří, i za to že navrhla do role soudce Delona. V takovéto poloze ho moc neznáme (navíc s dabingem Cupáka, kdo to kdy viděl.) Ale jeho soudde je naprosto úžasné zahraný. Delon mě opět posadil na zadek. Škoda, že neměl se Signoret více delších samostatných scének. Jejich doplňovaní (a to nejenom herecké, ale i ve filmové mezi postavami) bylo přímo geniální. Nebo spíše souznění. Ale předvedli se i další herci. Bouise anebo vždy dobrý Crachet. Závěrečná scéna ve mě skoro donutila dát plnou palbu. Ale na tu asi ještě není. Nicméně, jak Delon odešel a do toho se rozehrála hudba, měl jsem na krajíčku. A přitom to nebylo nic smutného. Nebo bylo? Každopádně to byl nádherný konec. Občas se našli, i horší místa. Ale těch moc nebylo. Jinak ještě musím vyzdvihnout dabing. Cupák je naprosto přesný, co se týče Delonova originálního projevu. Do této netypické postavy sedl jak zadek na židli. (11.06.2017)

Francouzské kriminálky se odlišují od těch ostatních tím, že vyšetřování a pátrání po zločincích není (alespoň většinou) alfou omegou filmového vyprávění, jde spíše o dramata lidí, do jejichž životů zasáhl zločin. Jednou z nejryzejších a zároveň nejpovedenějších ukázek tohoto subžánru jsou právě "Spálené stodoly". Krimi se postupem času mění v rodinné drama a na povrch vylézají fakta, která měla být zamlčena. Promrzlá atmosféra horského městečka, ledově klidný Alain Delon se svým přesvědčivým hereckým minimalismem (s Cupákovým hlasem mi z něho málem naskakovala husina), výtečná Simon Signoret a silně atmosférický hudební doprovod Jeana-Michela Jarra vás přikovají na hodinu a půl do křesla. 100%. (23.11.2009)

Áno, je to kvalitná psychologická dráma so skvele napísanými postavami a je nepochybne hereckým koncertom Simone Signoret, ktorá tak trochu zatieňuje zámerne utlmeného Delona. Lenže ja mu nejak toho sudcu neverím, on je predsa srdcom aj dušou policajt s trochu rebelskými praktikami. V Spálených stodolách je skutočne za suchára, ktorý sa prispôsobuje dospelému vážnemu štýlu rozprávania. Najmä netreba očakávať krimi a napínavé vyšetrovanie, ústredný zločin je tu katalyzátorom k vypusteniu potlačených emócií vnútri každej postavy a my tak sledujeme niečo v zmysle "konečne sme si povedali, čo sme potrebovali". Záverečná pointa je kvázi prekvapivá, ale vzhľadom na predchádzajúci dej nepodstatná. Čo bol ale zase zámer a správny. Objektívne viac za štyri, ale filmy sú hlavne o subjektivite ich vnímania. Nie všetko inteligentné vás musí osloviť. (07.05.2014)