Reklama

Reklama

Zloději kol

  • Itálie Ladri di biciclette (více)
Trailer

Obsahy(1)

Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.

Film polemicky zdůrazňuje sociální rozdíly poválečné italské společnosti, poukazuje bez nejmenší stopy proklamativnosti na drobných, ale nanejvýš věrohodných útržcích každodenní reality na stav, kdy je člověk člověku vlkem, na situace, ve kterých vládne dravý zákon džungle, jenž odpírá méně schopným lidem právo na práci a důstojnou existenci. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (225)

Frajer42 

všechny recenze uživatele

Film mapující italskou společnost poválečných dob, což rozhodně nebyla doba, kde by byl čas na řešení morálky. Prostředí je krásně depresivní. Hudba ještě více. Zahráno bylo vše uvěřitelně. Téměř jsem se nenudil. Film lze rozhodně považovat za přínosný, ačkoli nám nesděluje něco nečekaného. Na více, než na slabé 3* to však rozhodně nevidím. O nějaké genialitě skutečně nemůže padnout ani slovo. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Italský filmový neorealismus lze chápat jako naprosto radikální odchýlení od dosavadních standardů té doby. Hnutí vlastně zažehla samotná II. světová válka (především její konec a následná postfašistická situace), snaha tvůrců směřovala k zobrazení Itálie a její dělnické třídy bez jakýchkoliv přikrášlení tak typických pro sérií filmů tzv. bílých telefonů, které vznikaly za Mussoliniho diktatury. Mnohé aspekty filmového neorealismu jsou funkční právě proto, že v mnohém znamenají odklon od převažujících zažitých konvencí. Prvky oného nekompromisního odklonu v rámci určitého filmového směru nicméně po každém dalším natočeném snímku ztrácí jakousi údernou sílu. V poněkud podobném světle můžeme zpětně interpretovat Zloděje kol Vittoria De Sicy. Film, jenž v roce 1949 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a byl i velmi divácky úspěšný, je považován spolu s Rosselliniho snímkem Řím, otevřené město mezi hlavní díla italského neorealismu. Ač oba patří do stejného směru, můžeme v nich vystopovat diference hned v několika stupních. A právě na těchto rozdílech bude nejlépe vidět, jaké konvenční (i když poněkud upozaděné) prostředky docilují Zloděje kol vnímat jako film realistický. Zatímco Řím, otevřené město vznikl za doslova bojových podmínek (omezené množství filmového, použitého materiálu, tajné natáčení ještě v době II. světové války ve skutečných kulisách bombardovaného Říma), naproti tomu Zloději kol odehrávající se pár let po válce využívají hned několik filmařských technik a postupů nepříliš vzdálených klasickému hollywoodskému stylu. [==] Ty nejznatelnější postupy je možné pozorovat v technice kontinuálního střihu, klasickém systému tříbodového svícení, zjevném natáčení některých scén v ateliérech, narativní struktuře (s výjimkou znepokojivého konce bez hollywoodského happy endu s více možnými výklady), a také nediegetické hudby ke zvýraznění důležitosti dané sekvence. Jak jsme již zmínili Zloději kol tyto zažité konvence velmi umně posouvají do pozadí, aby jimi divák nebyl příliš ovlivněn a vnímal především vyprávění a realistické vyznění celého filmu. Tak např. kontinuální střih zcela zřetelně zprostředkovává divákovi všechny potřebné informace, navíc tato technika se jeví jako přirozená, nejméně rušivá, tzn. divák ji víceméně nevnímá a bere ji jako samozřejmost. Naopak, co z filmu činí příklad ukázkového neorealismu, vystupuje do popředí a je divákem vnímáno nejintenzivněji. V první řadě námět, kdy vlastně celé neorealistické hnutí bylo zaměřeno na pracující lid a jeho každodenní až banální problémy, které se ale pod tíhou poválečné bídy mohly změnít v problémy existenční, což v mnohém přispívalo k realistickému vyznění daných děl. Konkrétně ve Zlodějích kol je hlavní postava po nástupu do nové práce lepiče plakátů okradena o kolo, které je samotnou podmínkou pro výkon zaměstnání. Muž se se svým synem vydává zcizené kolo získat zpět. Jakmile mu dojde nesmyslnost celého pátrání, rozhodne se kolo ukrást sám. Je však dopaden krátce po činu a jen díky soucitu ostatních přihlížejících není předán spravedlnosti a se svým synem mizí v davu. [==] Nižší třídu dokázali nejlépe vyjádřit neherci, tedy velmi často sami dělníci. Ve Zlodějích kol je také velmi často zastoupen prvek náhody, velmi zručně je tento prvek zakomponován do narativní struktury, v níž hraje důležitou roli: náhodný vztah mezi situacemi, jež se ve filmu staly nezávisle na sobě, a také mezi situacemi, které na sebe mají kauzální návaznost a posouvají tak vyprávění filmu dál (mají pro vyprávění zcela zásadní vliv). Pocit reálnosti je navozen také mizanscénou, protože většina filmu byla točena ve skutečných římských reáliích. Kamerová práce byla v mnohém pozitivně ovlivněna nemožností nahrávat obraz a zvuk zároveň. Až dodatečné postsynchronní ozvučení dodávalo kameře daleko větší volnost a tím byl opět posílen pocit realističnosti. [==] I když Zloději kol v určitém smyslu balancují mezi v té době inovativní podívanou a klasickým hollywoodským stylem, jedno se jim upřít rozhodně nedá – příběh jednoho Itala a ukradeného kola si můžeme interpretovat jako velmi zdařilou kritiku tehdejší italské postfašistické společnosti a s tím spojenou problematikou vysoké nezaměstnanosti a obrovských bytových problémů. () (méně) (více)

Reklama

Skip 

všechny recenze uživatele

Antonio dostane práci jako lepič plakátů, ale nutně k ní potřebuje kolo, jak vyžaduje zaměstnavatel. Hned první den je mu ukradeno. Zoufalý Antonio hledá kolo druhý den se svým malým synem Brunem. A to je vlastně celý příběh. Na první pohled velmi prostý, ale když sledujete film, vidíte zoufalého člověka, který je v hrozné situaci, neboť o práci je nouze a on potřebuje zpět své kolo, aby uživil rodinu. Závěr je dosti emotivní, ale ne nějak křiklavě, aby za každou cenu vyloudil z diváka slzu. Pro mě jednoznačně nejlepší neorealistický film, jaký jsem zatím viděl. ()

poz3n 

všechny recenze uživatele

Vskutku banální zápletka, která se postupně mění pro hlavní hrdiny nepříjemnou a pro diváky příjemnou procházku po Římě. Italský neorealismus asi nikdy nebude můj šálek kávy, ale Zloději kol mají jednoznačně největší sílu v jednoduchosti a díky tomu jsou pro mě přístupnější než většina ostatních italských filmů této doby. 7/10 ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Oscar r. 1949 jako nejlepší zahraniční film. Prostý příběh, dramatická epizoda jednoho nezaměstnaného a ohrožení jeho holeé existence, pokavaď nebude mít kolo, forma vyprávění je tu krásně živá a rozhodně nesentimentální, ve filmu hrají převážně neherci a je natočen na skutečných místech. O filmu se mluví jako o vrcholném neoralistickém filmu, který následně ovlivnil spousty evropských filmů 50 let. Od De Sici je to můj druhý film, De Sica byl jeden z předních režisérů neorealistických filmů, a mně se k tomuto filmu podařilo dostat prostřednictvím vydavatele Levných knih (kterým děkuji), které vydávájí již delší dobu některé skvosty světové kinematografie. O kvalitě některých jiných snímků se ale vyjadřovat radši nebudu, to by bylo na delší dobu a širší debatu. Spoiler : Film vypráví příběh Antonia Ricciho jež po dlouhé době nezaměstnanosti (asi dva roky) náhle dostane nabídku k práci a to jako lepič plakátu. Podmínkou je ale vlastnit jizdní kolo, které ale když už sežene, tak mu ho záhy ukradnou. Poté se zoufalý Antonio a jeho syn pustí do zoufalého pátrání po Římských ulicích. Nakonec se ale sám Antonio stane neúspěšným zlodějem kola. Všechny ty okamžiky ve filmu, ať už to bylo zoufalé bloudění ulicemi, kdy naprosto vyčepaný a hladový otec a syn neustále narážejí na chodce, kteří si užívají svého volna. Nebo kdy Antoniův pokus zůčastnit se nedělní zábavy a konečně se dobře najíst v jedné restauraci skončí hladovým pohledem na bohatě prostřený sousední stůl. Konec spoileru. To vše, všechny tyhle momenty, již dnes patří ke klasice tohoto žánru a musí nadchnout a oslovit snad každého sedicího a hlavně pozorně vnímavého diváka. Od De Sici doporučuji ještě Umberta D. ()

Galerie (85)

Zajímavosti (22)

  • De Sica zdôvodnil výber robotníka z továrne, Lamberta Maggioraniho, do roly otca takto: "Jeho pohyby, to ako si sadal, jeho gestá rúk pracujúceho človeka a vôbec nie herca, to všetko na ňom bolo dokonalé." (Biopler)
  • Ve filmu je scéna, ve které je Bruno (Enzo Staiola) při přecházení silnice málem dvakrát přejet autem. Bylo to zcela náhodné – místem natáčení projela dvě auta. (džanik)
  • Sergio Leone sa k asistentovi réžie dostal vďaka menu svojho otca, na ktoré reagoval De Sica. De Sica však už pri úvodnom stretnutí Leonemu povedal, že ho nie je schopný platiť. Jedinou možnosťou, ako si zarobiť nejaké peniaze, bolo prijať epizódnu rolu. K roli sa viaže historka. Konkrétne ku kostýmu, z ktorého v daždi stekala farba a poškodila Leonemu jeho nový sveter. Dlho sa snažil presvedčiť De Sicu, aby mu zničené oblečenie preplatil, no ten tvrdohlavo odmietal. Úspech filmu túto nepríjemnosť Leonemu zažehnal. (Biopler)

Reklama

Reklama