71 fragmentů chronologie náhody

Nejde o čisté peklo Sedmého kontinentu, ale rozhodně běžnému divákovi 71 fragmentů nevytvoří úsměv na tváři. Rozhodně nečekejte tak silnou látku jako v debutu Hanekeho. Michael zde taky perfektně zobrazuje bulvární hyenismus, totální masakr (SPOILER: v bance) a smrt běžného člověka zobrazí na pár okamžiků, ale světovou celebritu vydáme v nočních zprávách každý den, desítky minut. (06.08.2015)

71 fragmentov chronológie náhody a Siedmy kontinent sú presným opakom toho, prečo som ako dieťa prepadol filmom. Nulová obrazová poetika, gradovanie príbehu či emócie. Žiadne farby ani tóny. Iba mechanické - hoci intelektuálne brilatné - filozofovanie nad hnusom či nevyspitateľnosťou sveta, úmyselne bezcitne poskladané zo statických, niekedy úmorne dlhých záberov. Bezcitne zostrihané úmyselne, pretože Haneke je rebel a nechce diváka manipulovať tým, čo robí filmy príjemne stráviteľnými (strih) či emocionálne pôsobivými (hudba). (02.06.2017)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

Ja chápem, aký je tento film skvele vystavaný, aký je inteligentný a aký je v každom detaile premyslený. Ale je tiež predvídateľný. Po pol hodine bude aj divák, ktorý o filme vopred nič nevedel, tušiť, akým smerom sa bude ďalej vyvíjať a ako film skončí. V jeho priebehu nás nečaká nič prekvapivé, čo je samozrejme zámer, lenže neustále opakovanie správ, zobrazujúcich násilie, ktorého posolstvo je nám jasné od ich prvého uvedenia, začne mierne nudiť. Repetetívnosť sa trochu týka aj jednotlivých epizód zo života filmových postáv. Všetko je previazané, svet je veľký Babylon, násilie je ukryté hlboko v nás, môžeme sa kedykoľvek ocitnúť ako súčasť krátkej spravodajskej reportáže, hneď po bosnianskej tragédii a pred Jacksonovou výpoveďou. Všímavý divák na to posledné príde po pol hodine. Haneke je menej otvorenejší smerom k divákovi a tým pádom zaujímavejší v detailoch, akými sú gestá typu odsunutia ruky (porovnajte prístup adoptívnych detí k novým rodičom), čítania si knihy pred spaním, poznámok ako milujem ťa a následnej reakcie, chytenia amoku pri nezložení kríža a nakoniec prácou so symbolmi. Kríž ako symbol kresťanského Rakúska, kde taktiež mohlo dojsť k takejto tragédii, alebo aj ako symbol osudu, čiže nadprirodzenej moci, ktorá mohla doviesť postavy na miesto činu? Hlavne kríž ale symbolicky predstavuje celý film, ktorý je rovnako skladačkou epizód, ktoré do seba zapadnú v závere, upomínajúcim na utrpenie ukryté v symbole kríža (vianoce s ním majú tiež niečo spoločné). Táto paralela je geniálna a ak by mal film v záverečnej polhodine väčšiu gradáciu a v porovnaní s napríklad Siedmym kontinentom by mi prišiel svojimi filmovými prostriedkami silnejší, bol by som spokojnejší. (22.03.2013)

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)