Režie:
Petr HorkýScénář:
Petr HorkýKamera:
Pavel OtevřelHrají:
Miroslav Zikmund, Miroslav Zikmund (a.z.), Jiří Hanzelka (a.z.), Miroslav Sáva Zikmund, Petr Horký, Ludvík Vaculík, Kryštof Hádek (vypravěč) (více)Obsahy(1)
Životopisný film Století Miroslava Zikmunda přináší osobitý pohled na bouřlivé dějiny dvacátého století očima muže, který poznal celý svět. Byl počat za Habsburků, narodil se pět měsíců po vzniku první republiky. Přežil 2. světovou válku, zažil nástup komunismu i jeho pád. StB byl označen jako „nebezpečná osoba nejvyšší třídy nebezpečnosti". Pobýval v Africe, když zanikal koloniální systém. Setkal se s prezidenty, seznámil se s Gagarinem i Hillarym. Zažil nástup demokracie a „všemocného" kapitalismu... Vydejme se napříč dějinami a nechme si vyprávět příběh minulého století prostřednictvím muže, který jej zažil... (Bioscop)
(více)Videa (1)
Recenze (115)
Takových dokumentů by se mělo točit víc a rozhodně by se na ně měli více brát žáci základních a středních škol! Je smutné, že toho času 28-letý člověk (já) se od o půl generace mladších (ne)dozvídá, kdo to byli Hanzelka se Zikmundem a co pro naši společnost (i po nuceném ukončení jejich cestování) udělali… 4 **** a poděkování Petru Horkému a jeho týmu! ()
"Já musím být vděčný okupantům, že mě dokopali k tomu, že jsem začal evidovat archív." Tak tomu říkám pozitivní přístup k životu. Miroslav Zikmund si dokázal vzít z každé doby to, co mu nabídla a představil se jako velká osobnost. Taky se mi líbilo, že přiznal, že na cestách s Hanzelkou fungovali jako obchodní zástupci Tatry. Ono taková úžasně futuristická Tatra 87 se po válce musela prodávat sama. Mně se tento dokument zkrátka líbil, ale bylo by mi příjemnější, kdyby obsahoval méně servilního poplácávání po zádech a více těch úžasných cestovatelských záběrů. Ovšem jedinečná byla chvíle, kdy si přečetl, kdo ho udával na STB: "Přikláním se teď na stranu těch, kteří tvrdili, že je lépe neznat jména těch, kterým věřili. Takže dělám za tím tečku a ... jsem zklamán." ()
Pán Zikmund je neuveriteľne sympatický chlapík, na svoj vek vitálny a s jasnou mysľou. Stretnutie s Hanzelkom si síce nepoznamenal do svojho neodmysliteľného denníka, ale spomína si na to pri schodoch do školy, akoby to bolo včera. Na otázku moderátora, kedy to bolo, so samozrejmosťou odpovedá, že pred 75 rokmi! Dokument ako životopis je málokedy takto pútavý, tu ho bolo naozaj čím naplniť, a pritom zážitky z ciest boli len okrajovou témou. Hlavný je skutočný život, dozvuky vojny, rodina, komunistický útlak, strata kamaráta. Syn pána Zikmunda vstupuje do filmu tiež, a jeho diametrálne odlišná povaha je v takom kontraste s otcom, až neverím, ako ďaleko padá jablko od stromu. Keby dokument nevypustil tempo pred koncom, bolo by to dokonalé. –––– Všechny ty stromy kolem jsou mnohem mladší než já. ()
Kdo by si byl pomyslel, že ze sympatického moderátora televizních pořadů vyroste tak sympatický dokumentarista. Cestování mám rád tak přiměřeně, cestopisy (ať už knihy nebo filmy) o dost míň, ale Miroslav Zikmund (a Jiří Hanzelka, který se na nás dívá z nebe) jsou takový fenomén, konzistentní, sympatičtí, rovní chlapi (samozřejmě s chybami, ale ty jsou v dokumentu pro vnímavého diváka zobrazeny trochu skrytě, aby se musel snažit), že pokud to někdo vezme do ruky tak poctivě, jako Petr Horký, zaujme takový dokument i mě, přes výše uvedené výjimky. 90%. ()
Galerie (27)
Photo © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně
Zajímavosti (4)
- Petr Horký od začátku chtěl, aby dokument završovala písnička od Radúzy, která by dokument nějakým způsobem pocitově shrnula. To, co mu postupně nabízela, bohužel atmosférou neodpovídalo jeho představám. Když se s ní přišel do studia rozloučit v době, když už vrcholili dokončovací práce na dokumentu, zahrála mu ještě jednu píseň a on věděl, že je to ona. Jen díky nasazení lidí kolem filmu a práce ve studiu se to stihlo na poslední chvíli. (sator)
- Film se natáčel 3 a půl roku. (M.B)
- Stranická legitimace Miroslava Zikmunda, která byla použit v dokumentu, je jeho vlastní. (Terva)
Jako malej kluk jsem se vždycky těšil na léto až pojedu na chalupu do jedný vesnice v jižních Čechách. Pod střechou jsem moc nepobyl, za to venku jsme se s klukama vyblbli. Kradli ovoce ze sadu, chytali na černo ryby, stavěli bunkry, škádlili holky, hráli fotbal a rozbíjeli okna. Bylo celkem jedno jestli svítí sluníčko, prší nebo bylo hnusně, pravda někdy jsem nepřišel domů sám, ale doprovázelo mě bahno a prach, ale hadice se studenou vodou byla v rámci mé spartanské výchovy dostačující řešení. Občas jsem dostal celodenního zaracha, to třeba když jsem domu přišel celej od asfaltu a babička pro naši hru na asfaltéry nenašla dostatečné pochopení. Samozřejmě jsem v chalupě trpěl jako zvíře, ale jen do tý doby, než jsem objevil knihovnu a v ní krásný starý vydání knížek pana Hanzelky a pana Zikmunda. Na tu chvíli, kdy jsem tu knížku poprvé otevřel a uviděl první obrázek nikdy nezapomenu, protože jsem se okamžitě ocitnul v jiným světě. Bylo to krásné živé čtení, po každý kapitole jsem zavřel oči a představoval jsem si v těch dalekých a neznámých zemí sám sebe. Od tý doby kdykoli slyším jméno Hanzelka a Zikmund si mě vybaví tenhle moment, vybaví se mě daleké země a dobrodružství, vybaví se mě ta jiskra v oku babičky, když mě o panu Hanzelkovi a panu Zikmundovi vyprávěla u ohně při opejkání buřtů v teplých letních večerech. Proto když jsem se dověděl, že se na září chystá premiéra dokumentu o panu Zikmundovi, měl jsem v tom, co chci vidět jasno.Aby byl dokument dobrý, musí mít kvalitní téma, informační hodnotu a nesmí nudit. To všechno tento dokument má, jenže Století Miroslava Zikmunda má ještě něco navíc, je děláno z velkou láskou a respektem a to je cítit z každého záběru. Nečekejte žádný dobrodružný cestopis i když záběrům a fotografiím z dalekých končin se nevyhneme (fotografie z vrcholu pyramid jsou neskutečný ). V tomhle dokumentu nám pan Zikmund dává srdce na dlani. Vypráví nám o svém životě, o svém vztahu s panem Hanzelkou, o své rodině, o tom jak se na jeho životě podepsali komouši, samozřejmě i o cestování a deníčkování a vypráví poutavě, a hlavně zcela upřímně. Když se pan Zikmund divá do kamery, tak člověk v jeho očích vidí upřímnost, poctivost, radost i bolest. Některé vyprávění pana Zikmunda je zábavné, jiné dojemné. Petr Horký nedělal tento dokument kvůli svýmu egu, ale aby dal prostor člověku, který si svůj dokument zaslouží. Rovnice H + Z ovlivnila drtivou většinu současných českých cestovatelů, mnoho otevřených dušiček naučila respektu k cizím kulturám a ukazovala nám čechům krásný, pestrý svět v době, kdy nám komouši dopřávali jen nekonečnou šeď fádnosti. Vím, že pan Zikmund můj komentář nikdy nebude číst, protože jeho domeček je plný knížek a krásných obrázků a pro technologickej blevajz v něm není místo, ale i tak. Přeji Vám pan Zikmunde pevný zdraví, spousty důvodu k radosti a moc děkuji za ty krásný chvíle nad vašima knížkama, které mě naučily snít, poznávat, respektovat a díky kterým jsem pochopil, že skutečná hodnota je umět poznat sám sebe a pro takové poznání je cestování ten nejlepší recept. () (méně) (více)