Kes

Potešil ma neznámy film, ktorý je možné zaradiť medzi filmy rozhnevaných mladých Angličanov v šesťdesiatych rokoch. Drsný, ničím neprikrášlený, ničím neodľahčený film, bez hollywoodského happy endu mi v niečom pripomenul diela Michaela Hanekeho. Bolo mimoriadne zaujímavé sledovať, ako sa mladý hrdina adaptuje na nevľúdne, nepriateľské prostredie s deformovanými životmi a vzťahmi, ako mu svitá nádej v podobe jediného živého tvora, ktorému môže venovať všetok svoj záujem, cit a voľný čas a ako je život tohto tvora závislý na výsledkoch konských dostihov. Takéto fimy nezvyknú zmiznúť z pamäte, ako väčšina ostatných. (07.07.2015)

Vyrůstat v tomhle prostředí a v tomhle vzdělávacím systému, tak člověku prostě jebne. Když vidím podobné filmy, tak si vždycky říkám, jaké jsem měl štěstí, že jsem měl vždycky rodiče, kteří mi dávali lásku a kteří se o mě starali. Hlavní hrdina tohle má, ale ve velmi pokroucené podobě. A pak má ještě tragický osud, u kterého si jen můžete domýšlet, jak se zvrtne. Drsné, bohužel jen proto, že se lidé chovají jako hovada. (18.07.2015)

Zaujímavý príbeh jednoduchého chlapca, ktorý je síce čiastočný nespratník, ale s nástupom záujmu o živého tvora (sokol myšiar) sa u neho vytvárajú pozoruhodné danosti ako cieľavedomosť a vytrvalosť. Bez nich človek-sokoliar nemôže napredovať v úsilí aspoň o čiastočné podmanenie si divokého tvora. Scény, kde malý lapaj hovorí v pred spolužiakmi nielen o svojej záľube, ale aj svojich pocitoch pri dosahovaní cieľov, má svoju silu. Rovnako, keď privádza učiteľa na strietnutie so svojim divokým tvorom. Pochváliť treba vykreslenie rodinného či školského prostredia, veľmi dobre vykreslené charaktery učiteľov (telocvikár je teda riadne zakomplexovaný koreň), spolužiakov alebo rodinných príslušníkov, ktoré dokopy pôsobia veľmi autenticky a civilne - nemusia však každému vyhovovať. Zaujímavé tiež je, že hoci príbeh je vedený z pohľadu malého hrdinu a jeho všemožných peripetií v živote, film vôbec nie je rodinný a potrebuje citlivo vnímajúceho diváka. Cítiť z neho istú poetiku. (30.06.2023)

Nádherné a klidně, až laskavě, nasnímané a vyprávěné drama o životní bezvýchodnosti rámované sociálními poměry, které maří lidské potenciály a křiví charaktery a osudy. Působí tak silně právě proto, že důsledky takto destruktivně nastavené společenské situace jsou promítnuty na postavu, rodinu, čtvrť a širší okolí výjimečně citlivého chlapce, který ale už v patnácti letech od systému vůbec nic dobrého nečeká, a také se ukazuje, že všechny dospělé postavy, byť by pro něj i měly slabost, mu nemohou nic dobrého nabídnout a nic zvláštního pro něj udělat, stejně jako nemohou nic udělat ani samy pro sebe nebo svoje vlastní potomky. Naopak, ukazuje se, jak jsou všichni v daných podmínkách rezignovaní, unavení, jak v nic dobrého nevěří a nevědí, kudy by vedla cesta k naději. Všechny fyzické tresty, šarvátky, vztek, šikana, opíjení se, nevražení jsou stejně jako všechny krátkodeché a slaboučké výboje sympatií projevem téže unavenosti a základní rezignace v nastolené nelidské ekonomické mašinérii a také nikam nevedou a nic podstatného nezmění. Všechny to semele. *** Tenhle víkend jsme si v rámci JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin pustili po Kes ještě "V sobotu večer, v neděli ráno", o devět let starší raný film Karla Reisze, který vystihuje stejnou rozervanost a rezignovanost, a stejnou bezvýchodnost, z jiného úhlu pohledu v minimalistické, až etudní zkratce. Velmi dobře se doplňující kombinace. *** (JitkaFest, rezidence B12). (23.01.2022)