Jauja

Metafyzicky zazitek, ne nepodobny tomu z Jarmuschova Dead Mana. Ten zavisi na krajine a jeji provazanosti se stavem duse, hledanim, osamelosti i rytmem samotneho, pro me vice mene archetypalniho filmu. Samotne zaberovani uplne novym zpusobem vytvari prostor. O cas se tu az tak nehraje, ale takhle udelany prostor jsem videl opravdu jen u toho Dead Mana. Navic jsem si jeste vetsinu filmu rikal, ze takhle jsem chtel uz jako dite natocit Vinnetoua :-) (08.12.2014)

Nikdy se mi nestalo, že by z filmu odešlo takové množství lidí a to ještě na KVIFF. Ze začátku mi film nepřipadal špatný, něco se tam dělo, postavy mluvily. Což se o zbytku filmu říci nedá. Obsahoval zdlouhavé scény, které diváka víc a víc nudily. Záběry na skálu, louku, vodu, koně mohly být mnohem kratší. Když by se vystříhaly tyto zdlouhavé scény tak by film stál za to, ale hlavně by se už asi dal označit za krátkometrážní. Ale abych filmu jen nekřivdila, obsahoval krásné záběry z přírody. (30.07.2014)

Meditativni film, ktery je na prvni pohled strasne staromylsky diky zvolenemu formatu obrazu a hlavne temer nehybne kamere, coz tvori zajimavy kontrast k sytym barvam, HD rozliseni a celkove cistote obrazu. Viggo Mortensen byla skvela volba pro hlavni roli, protoze to, co chybi v dialogu (kterych opravdu moc neni), dokaze velmi zajimave vyjadrit svym skvelym herectvim. Tento film rozhodne neni pro kazdeho, ale stoji za to, si k nemu najit cestu. (10.07.2015)

Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-) (22.11.2014)

Jak zachytit nekonečnou rozlehlost stepi, jak vměstnat její šíři do filmového záběru? Jiný filmař by asi zvolil širokoúhlý formát a pohyblivou kameru, ne tak Alonso. Jako by vědomí nezachytitelnosti pouště vedlo autora k přesně opačnému postupu, vždyť neohraničenost prostoru a času se nedá zkrotit, dá se na ni však upozornit - a to právě postupem, kdy jsme nuceni sledovat jen jediný výsek univerza s vědomím, že celek a ještě větší krása než ta, na kterou se díváme, leží stále ještě vně. Nezachytitelnost nekonečného celku vždy nutila lidstvo si vybrat jediný statický úhel pohledu, jenž měl suplovat univerzum - a stejně tak filmař je nucen někam zapíchnout stativ. A co se týče prostoru, platí i pro čas - ten spolu s mladou hrdinkou v přeneseném smyslu přetéká přes své dočasné výseky v dějinách a nutí nás nahlédnout jeho/ její každou konkrétní inkarnaci jen jako přechodnou formu v širším celku. /// Čest Alonsovi a Salminenovi především za to, že jejich filmové obrazy jsou skutečně krásné a ne kýčovité, jak to mohlo velmi lehce dopadnout. (04.07.2015)