Laputa

Celé je to soutěžní hra, ve které má divák během hodiny a půl uhádnout, jaký má postava Voříškové záměr (po pár minutách budiž nápovědou, že určitě ne podnikatelský). Odpověď je, že žádný a jen dělá to, čím si v různé formě a délce prošla, či v případě dospívání teprve projde, většina z nás. Období zábavy, zážitků, protloukání a křehké nezávislosti, co oddaluje okamžik, který si nechceme připustit, že přijde. Stání na křižovatce a zjištění toho, co vlastně chceme, ideálně z vlastní vůle. Scény grilování s rodinou kutila od naproti a ta poslední s náhledem na Laputu „zvenčí“ jen potvrdí to, co je tomu po dějové stránce vytýkáno. Bezradnost, směr odnikud nikam, žádný smysl či přeměna. No ano, Mlho, o tom tu celou dobu hovoříme.. U domácího pokusu o Trees Lounge vidím spíš problém v uchopení postav, které možná vycházely ze zkušeností autorů a pokusů o stylizaci, ale mně často nepřišly autentické a zbavené pocitu, že stojí před kamerou. Každopádně nic pro toho, kdo pracuje jako dělník na směny a 5x týdně jde do hospody, kde nadává na vše od Prahy po Brusel. A přitom paradoxně sám odžívá podobný part, jen v bledě hnědém.. (29.08.2022)

Laputa je název kavárny, která je však spíše podivnou klubovnou, kde se neustále schází stejný spolek padlých holek a zejména kluků. Někteří z nich vstoupí do hrdinčina života, jiní z něj stejně plavně obratem vystoupí. Problém ovšem je, že hlavní hrdinka Johana je vlastně neustále nespokojená, neví co se sebou, neví co se svým životem a zdá se, že to nevěděli ani tvůrci. A ve výsledku mě to mrzelo. Tereza Ramba je skvělá herečka, ale nemá moc co hrát. Zbylá stafáž jinochů rozdílného věku je sice obsazena poměrně dobře, ale většinou jsou jejich postavy taky definovány jen velmi povrchně skrze jednu dvě vlastnosti (postarší soused, zádumčivý fotograf, věčně opilý muzikant snažící se o dítě, žárlivý asi přítel...) Celé to dotváří dosti neobvyklý a někdy až skoro otravný soundtrack. (25.05.2020)

Bezradné vyjádření bezradnosti. Nebýt vyzrálé práce kamery a snaživého herectví Terezy Voříškové, marně hledám jediný důvod, proč Laputu namísto uvedení v kinech neodvysílat v neděli večer na ČT. Přičemž mnohé nízkonákladové televizní inscenace mají nesrovnatelně propracovanější dramaturgickou výstavbu, prokreslenější postavy, přesvědčivější dialogy a větší vypovídací hodnotu. Zatímco jiná nedávná generační výpověď Hany dokázala strhnout alespoň smělým technickým provedením, Laputa nemá, čím by svou obsahovou prázdnotu nahradila nebo zakryla. Film je stejně únavný a unavující jako vzorově chcípácká protagonistka, která kromě neustálého umývání špinavých půllitrů nic nedělá, nic neřeší, k ničemu nesměřuje a nijak se nemění (jediné zásadní rozhodnutí, k němuž se odhodlá, přichází znenadání, a nakonec stejně žádnou změnu nepřináší). Jedním z mála narušení jejího rutinního přežívání ze dne na den je, když vyteče bojler, což ale přijímá se stejnou apatií jako veškeré ostatní dění. Zatímco postavy se objevují a mizí (některé zcela nelogicky až po polovině filmu), změna nepřichází. Jen další rozhovory o ohni, vodě a neschopnosti něco se sebou dělat. Asi chápete, že ve filmu, jakkoli mohlo jít o tvůrčí záměr (kterak na nás přenést hrdinčinu rezignovanost), je něco podobného srovnatelně zábavné, jako pozorovat schnoucí barvu. Štěstí Johanka stereotypně marně hledá v různě závazném vztahu s některým z cca pěti příležitostných partnerů/kamarádů, vesměs sebestředných blbečků (jeden je žárlivý idiot, druhý se občas záměrně řízne do dlaně, další se objevuje stejně nečekaně, jako odchází), kteří vám zřejmě budou splývat stejně jako náplň a nálada jednotlivých scén filmu. Jediným rozumně uvažujícím, prakticky orientovaným mužem je tatík s manželkou a dvojicí synů. Nevím, zda si z toho vzít poučení, že cílevědomou bytost z vás udělá teprve rodičovství – zvlášť, když Johančina matka očividně v pohodě není. Je fajn, že s vypravěčskou monotónností a ladí barevně utlumená kamera s působivě „unavenými“, zpravidla statickými kompozicemi (více prosvětlené jsou akorát scény u babičky a jediná scéna v Laputě, kdy se zdá, že Johanka konečně nabrala správný směr), ale pokud filmu (a jeho postavám) chybí rytmus a tempo, nesejde na tom, jak věrně tuto absenci přenesete do obrazové stránky. 35% (11.10.2015)

Zachytit atmosféru zapadlého výčepu není nic snadného. Především potřebujete sympatické losery, aby jim mohl divák držet palce. Člověk ještě jakžtakž může soucítit s hlavní hrdinkou, která se hledá, ale co ten zbytek? Litující se trosky, otravný žárlivec a jeden Don Chuan, co se rád řeže do rukou. Takové postavy diváka akorát naštvou, což je z komentářů uživatelů zřejmé. Autorka scénáře možná záměrně nevolila zábavnější postavy proto, že chtěla "tvořit umění"-vážné drama o mladé generaci. To se jí ale bohužel nepodařilo. Na tento film jsem nešel do kina kvůli špatným recenzím. A dobře jsem udělal, byl bych dost naštvanej, kdybych za něj dal 150kč. (28.02.2016)

Jasně, kdyby ten film měl vývoj, dával by smysl, ale už by nebyl tak odzbrojujícím způsobem špatný, slova, slova a zase slova a houby z toho. O psychologii se radši nezmiňuju, všechny postavy mají problém, ale absolutně netušíme proč. Je zajímavé sledovat, že s ženskými postavami se hlavní hrdinka seznámí, mužské prostě jsou a hotovo. 30%. (11.06.2018)