Paterson

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít. (17.05.2016)

Tak a teď jsem se odkopal! Už je jasné, že nejsem dostatečně inteligentní na to, aby se mi Paterson líbil. Mě prostě nebaví sledovat den po dni obyčejný život řidiče autobusu s básnickými sklony a jeho extrémně kreativní ženy. Nudil jsem se tak převelice, že se o mě dvakrát pokusil i mikrospánek, ale bojoval jsem až do hořkého konce. Napadlo mě, že bych dal panu Jarmuschovi echo, další film by mohl natočit o mě, byl by jistě stejně nudný, možná i nudnější, což by mu jistě přidalo na kvalitě. Musím ale uznat, že porucha autobusu dala příběhu nový náboj, díky kterému byl náhle plný napětí. Uf... (26.08.2017)

Vypůjčím si, co jsem včera napsal k Intimnímu osvětlení: "Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží". Z těchto podmínek splňuje Paterson jednu, a to nadhled a lehký humor. Stopáž o dvou hodinách je přepálená a kdyby se z toho vyškrtly 3-4 dny, nic by se nestalo. Moje sympatie nezískaly ani hlavní dvě postavy, on hodný ňouma, co neumí říct ne, a ona, která nejspíš nemá moc talent, ale dohání to sebevědomím a přesvědčením o vlastní jediněčnosti. 50 % (03.07.2016)

Nemam slov. Naozaj. Ten film zomna vysal doslova vsetko. Chut zit, premyslat, existovat, este aj snahu napisat tieto riadky. Film bol dokonalym stvarnenim nudy, nicoty, absolutneho nihilizmu. Zapletka neexistovala, hlavna postava bol nesympaticky, nudny flegmatik s este nudnejsim zivotom. Jeho priatelka - nestabilna, emocionalna, naivna a mierne manipulativna latina s obsesiou s "istymi" farbami. Stereotypny stary cierny barman, vedlajsie postavy a ich dialogy boli horsie jak NPC z GTA. Este aj ten chrciaci maly sprosty pes ma natom celom iritoval - aspon nakonci tu totalnu prazdnotu mierne naplnil. Naozaj som dufal, ze na konci filmu vsetci zahadne zomru a dom bude zvonka natrety na ciernobielo. Nadhernym paradoxom na tom vsetkom je, ze tento film som si pozrel na zaklade nepriameho odporucenia od spoluziaka zo strednej, ktory ho oznacil za svoj oblubeny. Uz mi je jasne, preco som si s nim nikdy nerozumel... (05.09.2022)