Bába z ledu

Mohlo by se to jmenovat Báby tvář z ledové vody, že bychom se propojili s Hollywoodem, kde výsledky nejlepšího filmu byly taky rozpačité (tedy daleko rozpačitější, z devíti nominovaných byl zvolen jasně ten nejslabší, což je husarský kousek a asi historický okamžik). Bába z ledu byla nejspíš jedinou a nejlepší možností. Češi si zdá se stále ještě libují v sociální depresi, ve vachrlatých rodinných vztazích a ne úplně šťastných koncích. Já, jako český divák z roku 2018, kdy drtivá většina zpráv je negativních, všude kolem politické zlo, v Americe Lump, u nás Ovar, si na konci říkám: "Stálo mi to za ty dvě hodiny života?". Líbilo by se mi to jako čistá sonda do života otužilců (nebo přímo dokument o nich), ta rodinná část je překvapivě pitomě napsaná, postavy (čtyři vedlejší nominace!?) černobílé jak zebra, situace celkem otravné. Ale ukoukal jsem to s jistým zájmem celé, a to se dnes cení! 60% (14.03.2018)

Už mi to Slámovo vrtání se v lidském kalu připadá trochu stereotypní. Zde je navíc příběh ohýbán vůlí do podoby toho, jak si autoři představují, že by život podle nich měl jít, až se často vymyká přirozenosti. Stejným problémem na mnoha místech trpí dialogy, které sledují víc to, co autoři právě potřebují říct, a méně, zda by tak život a řeč skutečně mohly plynout. Hvězdu přidávám, ani vlastně nevím, proč. Snad pro tu Zuzanu Kronerovou. (08.07.2018)

Žel, pro mě nejslabší režisérův snímek. Od uvolněných Divokých včel, kde byl Sláma spojením komedie a dramatu úžasně nad věcí, přes drsnou psychologii Štěstí, až po další jeho lidské příběhy, se dostal do současné tuzemské dějové prázdnoty, kde jeho osobitý štyl jen nedočkavě přešlapuje za kamerou a žánrové póly se těžce odpuzují. Nepomáhá ani jeho klasický herecký tým plus pár "nováčků", kteří společně vytvořili přemíru postav bez možnosti pořádného hereckého projevu. Kontrast mezi životními styly je sice pěkný, nicméně postavy obou synů a jejich rodin mi ve finále přišly neskutečně zbytečné (jak mám Petru Špalkovou rád, tak Lva za vedlejší roli vážně nechápu...). Daleko více mne zaujala Alena Mihulová a její příběh, na kterém bych, po totálním vymazání Haniny rodiny, jejichž příběhy se mohly klidně odehrát v desetiminutové retrospektivě, která by divákovi i silněji přiblížila životní odtažitost hlavní hrdinky, celý film postavil. V žádném případě si nedovoluji kázat či poukazovat, jak to měl vítěz letošního Českého lva točit, nicméně z nabídnutého materiálu jsem k tomuto závěru došel. (12.03.2018)

Občas jsem tento pocit mívala i u starších Slámových věcí, ale tady je to silnější než kdy jindy, a totiž že ten film nedává smysl. Kdyby se věnoval zralé ženě, která se učí rozkvétat a dívat se na svět vlastníma očima, tak proti němu neřeknu půl slova. Jenže tak to není. Soukromé problémy těch synů v takto detailním pohledu tam neměly vůbec co dělat. Absurdní vyhrocenost, nezvládnutí herecké intenzity (hlavně Daniel, Neužil i Tatiana to trochu přeháněli, zatímco Nový mi připadal moc plochý a prázdný na to, jaké nitro se v jeho postavě vařilo) používání dětí jako loutek a nikoli účastníků rodinného provozu, směšná kumulace v čase - už tak film působí uspěchaně, všechno vypadá, jako by se odehrálo během maximálně jednoho měsíce, a ke všemu je to tisíc zvratů, za které by se žádná telenovela nemusela stydět. V podstatě to vypadá jako školácké chybné rozhodnutí, kdy se autor zpracovávající vláčné, meditativní téma lekne, že se tam toho málo děje, a začne si vymýšlet zbytečné blbosti navíc a cpát je tam jednu za druhou. Nedává to smysl, a ačkoliv jsem si přála, aby poslední záběr byl takový, jaký nakonec je, tak díky tomu všemu, co mu předcházelo, je absolutně nezasloužený. (16.06.2018)