Já, Daniel Blake

(68/2017) / Téma a message filmu vystupujú do popredia. Príbeh v podstate absentuje a chýbali mi aj výraznejšie emócie, keďže film pojednáva o zložitej životnej situácii. Pozitívom je hlavný herec Dave Johns, ktorý dokázal dať filmu tvár a perfektne zahral svoju rolu, hlavne v scénach ukazujúcich ako zložitý a paradoxný vie byť sociálny systém pre tých menej "vyhovujúcich". Škoda, že film je noazaj príliš civilný a nedokáža zabaviť aj vo filmovej rovine. (6/10) (24.03.2017)

Jeden z těch filmů, při kterém budou citlivé duše třeskutě trpět a děkovat vyšším instancím za to, že mají kde bydlet a co jíst. Loach a jeho střihač celý film výborně ukočírovali, díky čemuž ví každá scéna, kde je její začátek a především konec. Právě proto se Daniel Blake obejde bez přívlastků jako ždímací, patetický a vyděračský. To vše je podpořené civilně (v tom nejlepším možném slova smyslu) dokonalým herectvím. Nepříjemně silný zážitek. 8/10 (15.02.2017)

„Dane, vyjebou s tebou, varuju tě. Udělají z tebe naprostýho zoufalce. Není to náhoda, je to plán. Znám tucet dalších, kteří to vzdali.“ - „Vybrali si špatnýho, jestli si myslí, že to vzdám. Jsem jako pes, co nepustí kost.“ Jenže ani „zakousnout se“ nemusí v tomhle boji stačit…Tím, že už znám o 3 roky mladší Loachův snímek Pardon, nezastihli jsme vás, ocitl jsem se na známé půdě. Oba filmy jsou vystavěny na podobných základech. Znovu jde o depresivní, tíživý, ale zároveň alarmující, kvalitní film. I přes jistou emocionální vyhrocenost postav jim opravdu fandíte. Loach znovu přesně pojmenovává sociální problémy dneška, zde se zaměřil na staršího pracujícího po infarktu a matku samoživitelku. Jejich souboj s byrokracií a neochotou je vyčerpávající až do symbolického konce…za mě to budou silné 4*. „Pokračujte prosím v zápisu a najděte někoho, kdo vám pomůže s hledáním práce na webu. V opačném případě byste mohl přijít o vše. Nedělejte to. Už jsem to viděla. Dobré, poctivé lidi na ulici.“ - „Děkuju, Ann. Ale jakmile ztratíte sebeúctu, končíte.“ (24.07.2022)

Teprve nyní se setkávám s matadorem sociálních dramat Kenem Loachem a úspěch je z toho tak maximálně poloviční. Začátek je super, původně ještě docela optimistický člověk, co se proplétá labyrintem nařízení a formulářů, které ho postupem času výrazně zlomí a dočkáme se i očekávané katarze ve finále. Zní to zajímavě. Navíc když je hlavní hrdina takový sympaťák, jenže mě to po docela krátké době přestalo bavit a i když stopáž není bůhvíjak dlouhá, tak mi přišlo Já, Daniel Blake jako jeden z nejdelších filmů, které jsem kdy viděl. Rozhodně velice zajímavé, ale Loach mě dokonala ukolíbal a ztratil uprostřed filmu. (15.11.2017)

Vždy když nějaký film vyhraje Zlatou palmu, tak mám velká očekávání. Možná toto umocnilo mé mírné zklamání. Po skončení promítání jsem sice slyšel smrkání do papírových kapesníčků a vzlykot. Avšak můj pocit z filmu byl, že až moc pateticky hrál na city diváků. Čímž se odrážela určitá nereálnost, jak byrokratické situace, komunikace a emancipace mezi lidmi funguje. (09.10.2016)