Vtáčkovia, siroty a blázni

Příběh pomsty, formálně i obsahově postavený na organickém skloubení nonsensu, politických témat a hluboké existenciální roviny. Nesmírně hravý a pestrý kamerou (Igor Luther) využívající v té době čerstvě objevené prostředky (změny formátu a materiálu, barevné filtry, přeexponování materiálu, protisvětlo, nezvyklé úhly záběrů, přiznání přítomnosti štábu atd.). S jedním z nejkrásnějších témat Zdenka Lišky (pozoruhodná jsou v téhle hudbě překlápění „francouzské“ kavárenské atmosféry do bizarnosti – skřetovské studiové zrychlení sborového zpěvu pro scény s dětmi a „tragické“ téma s příznačným „liškovsky“ psychedelickým amplifikovaným cembalem). Motivy trojúhelníku dva muži – žena (Truffautův Jules a Jim!) Jakubisko opakuje napříč celou svou fimovou kariérou (maškaráda na sněhu, stařec – stařenka – hříšný světec). Jiné motivy spojují film s oběma krajními díly trilogie (postava „věčného“ revolucionáře ze Zběhů, herečka Jana Stehnová, procházející všemi třemi díly, replika „Dovidenia v pekle, priatelia!“). Samotný lineární děj filmu je založen na bohémství a zmoudření vnějškem (– vězení) a zmoudření životem (– rodina). Strašná pomsta „šaška“ Yoricka (Jan Sýkora) na Martě (Magdaléna Vašáryová) v závěru filmu je pomstou za štěstí z něhož je vyloučen a pomstou za zradu (volné?) lásky. Jakubisko napříč filmem nenápadně, ale opakovaně apeluje na západní intelektuály (zejména francouzské – dvojjazyčné transparenty odkazující k roku 1968; obsazení Francouze Phillipa Avrona známého z Lamorissova pohádkového filmu Fifi pírko do třetí postavy z ústřední trojice). S optimismem věřícím v možnost změny se strefuje nejen do fenoménů zeměpisně blízkých (slovenský nacionalismus coby všudypřítomný Štefánik), ale i do kolosů, které ostřelování zřejmě nikdy ani nezaznamenaly (emblémy velkých hollywoodských produkčních společností v bizarních nápodobách ústřední herecké trojice při taškařici na ledě). Patří k ironii dějin, že Jakubisko nejenže nemohl ve své době dokončit následující Dovidenia v pekle, priatelia, ale měl víc jak na pět let zákaz točit. To však není to nejpříznačnější – to, že je k stáru ochoten točit žánrové velkofilmy za účasti quasi celebrit a bez vůle vymknout se výrazněji komerci, představuje nejsmutnější a lidsky nejvíc trpké "zmoudření" většiny revolucionářů v umění. (12.10.2010)

Málokdy se stane, že by mi stopáž filmu připadala snad o polovinu kratší, než je ve skutečnosti. Nemít u sebe hodinky, tak naprosto sebejistě řeknu, že film měl nějakých 40 minut. Po odchodu z kina jsem si připadala sama tak trochu jako blázen - a o úsměvu, který jsem měla na tváři po celý čas sledování filmu ani nemluvě. Vtáčkovia jsou prostě geniální film - aspoň pro mě. Takhle vtáhnout do děje - který prakticky skoro žádný neni - dokáže máloco. (24.11.2006)

"...beznádej v nádeji a nádej v beznádeji, šťastie v nešťastí a nešťastie v šťastí, pravda v klamstve, klamstvo v pravde, život po smrti, smrť po živote, istota v bezmocnosti, bezmocnosť v istote, prázdnota medzi nami, my sami v prázdnote..." ...film racionálne neuchopiteľný, pestrý, hravý, krutý... od môjho úvodného skeptického a pohŕdavého prehlásenia "len kopíruje Felliniho a jeho cirkusový svet", cez jemné pousmiatie, totálne angažovanie až po záver keď som pozeral s otvorenými ústami...Vtáčkovia sú maximálnou umeleckou samovraždou (v roku ´69 natočiť niečo podobné si zasluhuje RESPECT!) a alegóriou na množstvo tém a otázok bez odpovedí, odpovedí bez otázok... V podstate nemám rád Jakubiskove filmy (niektoré naozaj považujem za trapas), ale už len pre tento film ho budem vnímať ako človeka, ktorý VIE...alebo vedel?... (03.03.2009)

Pri tomto filme som si uvedomil, že Jakubisko bol možno viac ako Fellinim ovplyvnený Godardom a francúzskou novou vlnou. Vtáčkovia sú jeho najlepším filmom. Surreálnosť s akou je film spravený umožňuje neustále opakované pozerania a hľadanie stále nových a nových významov, či už na úrovni dobovo-politického kontextu alebo v rámci Jakubiskovho autorského rukopisu. Film artikuluje nielen generačný pocit vydedencov, ktorí sa nechceli podieľať na kolaborácii s režimom budujúcim lepšie zajtrajšky, ale aj osobnú autorskú tézu o vrtkavom šťastí a potrebe bláznovstva, ktorá sa tiahne celým jeho dielom. Pocit zdravého hedónizmu je dokonale umocňovaný manieristickými výrazovými prostriedkami. Nájazdy širokouhlým objektívom podporujúce sladké závrate, melancholická hudba a anarchistický strih riadený diktátom bláznivých hier podporujú rozpoloženie hlavného hrdinu. "Prečo len smútok je to krásne, čo pretrváva?" Posledná scéna na Starom moste v Bratislave v spojení s Liškovou hudbou je pre mňa jeden z vrcholov slovenskej kinematografie.................. Pri pozeraní tohto filmu ma neustále prepadá myšlienka, aké filmy by dnes Jakubisko točil, keby nikdy nestretol Deanu? (27.05.2012)

Nemyslím si, že Vtáčikovia, siroty a blázni je bohvieako umelecký a inteligentný film. Ale je to slovenský film a filmov takéhoto razenia tu bolo málo. Tá anarchia tu zobrazená má svoju štruktúru, určitú logiku, ale mohla by byť menej manieristická, čím si nemyslím, že by musela nutne utrpieť jej sila. Kompozičná autorská naaranžovanosť každej scény udržiava divákovu pozornosť, i keď sa ten prestane o postavy časom zaujímať. Iba nesmiete brať Vtáčikov ako film, odrážajúci chovanie nejakej sorty ľudí v skutočnosti. To ste potom skončili. Sledujeme jakubiskove vizualizované pochody v mozgu, jeho chápanie pojmu nová vlna a čistý fikčný svet, spojený s tým reálnym iba vyslovenými pocitmi a myšlienkami. Niekedy bohužiaľ doslova, inokedy nepochopiteľne. Hodnotenie je irelevantné, ak by sa jednalo o film trebárs poľský a nechápali by sme ho v kontexte našej histórie, možno by bol na nevydržanie. Možno bol príliš aj na Godarda. (22.11.2014)