Touha

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. (21.10.2010)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)

Čtvero ročních období a fází života.  Čtyři příběhy plné fantazie (dětství), naděje a ideálů (mládí) , zralosti a nepoddajnosti (dospělost) a smíření (stáří). První jarní povídka je svěží, hravá a okouzlující, příjemnému pocitu dodává i zasazení někam na moravskou vesnici, Probuzené vzpomínky.  Pět hvězd.   Druhá povídka o lásce a ideálech jen tak prošumí jako krátký letní prázdninový románek, pro jedno kvítí, slunce nesvítí.  Tři hvězdy, možná i kvůli Valovi, jemuž jsem milovníky nikdy nevěřil.  Třetí povídka nejdrsnější a možná i  s trochou  negativní, ovšem režimně konstruktivní satiry, byť balancuje na hraně kritiky kolektivizace, nakonec je obětí sebe sama a své touhy po soukromém majetku zarputilá sedlačka. Lohniský v netradiční roli dobráka a téměř romantického milovníka a přesná Věra Tichánková, jejíž potlačovaná touha je přímo hmatatelná.  Čtyři a půl hvězdy.  Poslední povídka o stáří a smíření se smrtí je vlastně svým způsobem nejhezčí, smrt  totiž patří k životu a vzpomínky na naše drahé nám vždycky zůstanou. Pět hvězd. (07.11.2022)