Hanele

Hanele nakrútil Kachyňa, takže táto adaptácia nepôsobí tak vypočítavo akademicky ako niektoré iné historické české filmy z tohto obdobia a ponúka širšie myšlienkové pole než len suché konštatovania, že takto bolo. Máme tu stret tradičnej židovskej viery danej v neposlednom rade dedinským prostredím a "mestským" ateizmom Žida, ktorý sa zriekol viery kvôli logike vlastného myslenia. Konflikt je naznačený ale už na dedine na príklade Zeme ako orbity Slnka. Nejde tak len o úzko formulovanú tému pre jedno vierovyznanie, podobné problémy pri pytačkách by mal Karadžič aj u Moslimov a aj Kresťanov a to ani nemusíme hovoriť iba o dobe zasadenia deja. Námet na premýšľanie poskytuje aj záverečná konfrontácia, kde pre jednu postavu predstavuje tradičná viera zrejme len zámienku, v skutočnosti ide omnoho viac o žiarlivosť. (27.04.2021)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

Tohle je pozdní a dosti slabé Kachyňovo dílko. Kachyňa nebyl geniální režisér. Ale ve své době byl nadprůměrný český režisér -- o tom žádná a pějme mu velkou slávu. Dnes kdyby takových bylo aspoň půl tuctu... Jenomže nejsou. Všechno je to jen narcistickej bezvýznamnej potěr... Snad na pár výjimek... Ale kolikrát dnes dostanou výjimky možnost točit? Jednou? Dvakrát? Víckrát ne. Vždyť to jsou výjimky z pravidla. (11.07.2007)

Těžko říct, jak se má člověk cítit, když sleduje odjezd Hanele. Předlohu jsem četl ve škole a na film jsem neměl potřebu se dívat. Tušil jsem proč. Ne že by nebyl dobře natočený, ale nelíbil se mi. Fyzicky nevolno my bylo z postavy Václava Chalupy (ten člověk snad nehrál nikdy nikoho sympatického), naopak mě potěšili herci ze zlínského divadla. Ale víckrát už určitě ne. (27.04.2021)