Nonstop lahůdky (E02)

U druhého dílu čtyřdílného televizního cyklu je hned na první pohled jasné, že pod každým z příběhů je podepsán jiný tvůrčí tým. Po ženském ztvárnění citlivého tématu na nás Jan Hřebejk vyrukoval s živelným mixem Zelenkovské absurdity, osobitosti Dejvického divadla a americké crazy komedie stylu, co všechno se může stát jedné noci. Klasický Krobot (rád bych ho už viděl v jiné poloze), chemie, která mezi ním a Eliškou Křenkovou funguje a jejich rozdílné pohledy na řešení problémů. Dále mi dejte lahev rumu, deset deka lahůdkového salátu, několik specifickým postaviček a máme menu, které jen tak v každé večerce neseženete. (03.12.2019)

Já mám jako Krobota rád, hodně!, ale přiznám se, že už bych si přál vidět nějakou roli, kde se bude tvářit trošku jinak. 😀 Stejně jako v předchozí epizodě, i tohle mi přijde fajn, slušně odvyprávěný, zahraný, ale je to strašně, ale strašně zapomenutelný. Párkrát jsem se i zasmál, to jo, ale nevidím nejmenší šanci, proč bych si měl tenhle díl (a možná selou sérii) pamatovat nebo dokonce pustit někdy znovu. (02.01.2020)

Konečně jsme se u nás dočkali filmu jak od Kaurismäkiho, role Karla byla pro Krobota snad přímo napsána. Non-stop lahůdky jsou zábavné, skvěle se na ně dívá, i když chvílemi je až otravné, jak se hlavní postavy stále "náhodou potkávají". Právě náhodná shledání a až naivně propojené příběhy jsou hlavní slabinou filmu, protože působí strašně prvoplánově. A Lenka potkala za večer revizora častěji než já za celý život. (13.12.2019)

Tenhle pán už je za zenitem a to, co dnes předvádí, tu už kdysi bylo, v jeho podání navíc mnohem lépe. Nechci se rozepisovat o málo uvěřitelném jednání postav, dialozích a vyvoněných bezďáčích, důležitější je, že celé to mezilidské odcizení zrcadlící se ve vztahových podivnostech rezonovalo v devadesátkách. Dneska už neoslavujeme ani podivnosti, neb máme dobu bohatejch hypsterskejch singl-smradů, který si nomádujou po světě a pod Nuselákem je nepotkáte. Ale za zachycení noční Prahy si to minimálně jednu * zaslouží. Dal bych ji i za Navarovou, jenže nejen tu pan režisér pouze okopíroval z dávné minulosti. (02.12.2019)

„Jak dlouho už spolu takhle…zpívaj?“ Nečekal jsem, že mi tato povídka tak sedne. Bavila mě už atmosféra, vhodně podpořená hudbou, ale hlavní důvodem pro zhlédnutí jsou postavy a herecké výkony Elišky Křenkové a Miroslava Krobota. Oba byli naprosto skvělí a já osobně bych dokázal to jejich putování s rozhovory sledovat celé hodiny. Nejen, že byly jejich dialogové výměny opravdu vtipné (a některé hlody by se daly tesat), ta dvojka mezi sebou měla sice prazvláštní, ale fungující chemii. A jako veliké plus vidím to, že ostatní postavy jim to nijak nekazí (zpívající manželka, vyčůraný bezdomovec, „zaskakující“ lahůdkář, nedůsledný revizor, flirtující barmanka)…tedy s výjimkou přítele, ten se příliš nepovedl. Škoda jistého rozmělnění ke konci a trochu drhnoucích (celo)rodinných výstupů, ale v případě takhle svěžího příběhu nad tím rád přimhouřím oko a přispěju slabším plným počtem. „Co na mě tak koukáte?!“ - „Já jsem zvyklej koukat tím směrem ven z vokna a teď tam stojíte, tak…koukám na vás. Můžu koukat na kuřata...“ (23.12.2019)