Vlak do stanice Nebe

Nechcii zde polemizovat o době vzniku filmu, kdy normalizačním restrikcím podlehli i Hutka, Třešňák a Vodňanský, a do "kulturního kouta" musel zalést každý, kdo chtěl něco tvořit. Partyzánská parodie Karla Kachyni však patří mezi úspěšné "dětské" filmy, které k nám přicházejí většinou z románsko-arabské provenience a které dnes tolik obdivujeme. Nejednoznačný konec - spánek šípkové princezny a její probuzení - patří zajisté i k pohádkám pro dospělé. (29.03.2021)

Parní vláček, který čeká na posledního, co musel podojit kozu ... U toho škarohlída Kachyni mě vždycky fascinuje ta jeho poetika. Podle jeho manželky a dcery to byl velký morous a suchar, jakoby všechnu svou něhu a citlivost dal pouze do svých filmů a na jeho blízké mu nezbylo. Právě kousek pod Nebem v dědově chalupě si vyhrál přímo neskutečným způsobem. I když má film hodně dramatické okamžiky a pojednává o vážných věcech, přesto máme pocit, jakoby šlo o bezbřehou idylku viděnou dětským pohledem. Vždy jsem obdivovala s jakou lehkostí se obsazovaly dětské filmy, sázelo se na přirozenost, děti byly nejne fotogenické, ale uměly se nenuceně pohybovat před kamerou. Dospěláci jaky by byli jen do počtu. Celý příběh má navíc správně podchycenou atmosféru, zachycuje svět, který už není, ale prostřednictvím filmového záznamu se do něj můžeme přenést a takřka dýchat stejný vzduch. Propracované scény zaujmou v průběhu celého filmu, mě však utvěl závěrečný záběr na kolejích - Franta s krávou, děda se psem - velké zvíře, malý člověk, velký člověk malé zvíře, vycentrovaní přesně do středu. Film, který má všechno, jak má být - hudba podtrhuje děj, ale nikde nepřekáží. Illík za kamerou dokázal vždycky vykouzil pěkné obrazy a Hájek jako nejlepší střihač 60. let zase dokáže vybrat přesně to správné ani o chlup víc. A to dává dohromady pohodový divácký zážitek. (06.05.2014)

Nejspíše rok výroby zasazuje celému snímku jakýsi rutinní nádech. Vyznívá mi tak klasicky perfektní práce s dětskými herci, snová a imaginární realita, Liškovy valčíky i celkové přiblížení válečné atmosféry. Kvalita REPUBLIKY, převedená zde do postavy Franty, je dozajista základem nakonec silně vyznívajícího filmu. I v Dáše lze najít některé předešlé hrdinky. Celkový poetický obraz zde vrcholí, trochu zdlouhavou, scénou s pestrobarevným vláčkem. Možná, že nutným záměrem bylo i poukázat na kázeňské či deratizační nešvary předválečného školství, nicméně i rutina je v tomto případě nadprůměrná a snímek potvrzuje (i v těchto dobách) režisérovu výjimečnost. (04.05.2014)

„Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije. Stokrát do zítřka. Všichni co pili! A krasopisně!“ Moc hezký dětský film. Dětští představitelé jsou přirození a u žádného nemáte neodbytný pocit, že jen nechutně přehrává. Ale krom nich „hraje“ i místo, kde se natáčelo, spolu se zimou, a to vše díky nádherné Illíkově kameře (výborně doplňované Liškovou hudbou). Když si k tomu člověk připočte všechny ty stylové hrátky během snových a fantazijních představ, je opravdu radost se na film dívat. A užívat si tu atmosféru dětství, která z něho přímo sálá. A člověk pak filmu odpustí i tu občasnou naivitu. A podivný konec, který od „prozrazení“ působí poněkud nepatřičně a „hordou“ valící ze svahu trošku až směšně. Kvůli žánru to snad ani nešlo ukončit jinak, ale „pravděpodobnější“ závěr by filmu podle mě spíš pomohl. To ovšem nic nemění na tom, že se mi snímek líbil a oceňuju ho slušnými 4*. „Jakej pan Baudyš? Děda. Maminka je moje dcera. Jednou jsem byl u vás, tos ještě byla malá. Vozil jsem tě na kolotoči.“ - „Já se nepamatuju paneee…dědo.“ (12.03.2017)

Vlak do stanice Nebe projíždí po trati dětské fantazie, zastaví se uprostřed všedních i nevšedních starostí a znovu se plnou parou rojezde vpřed... aby přinesl v doprovodu ruchotu nová dobrodružství pro ty nejmenší, kteří v horské vesničce nalezli s rodinou své dočasné útočiště před traumatizující válečnou situací. Z pohledu dospělých může tento film zanechávat v sobě lehce naivní jednání dětských postav, ale ty spolehlivě ladí s celkovou stylizací včetně napínavého vyvrcholení. Vedle skvělých výkonů pečlivě vedených dětských herců se pro mě hlavní devizí stávají i hudba a kamera... také Hájkův nápaditý střih, který uprostřed jízdy několikrát skvostným způsobem zrytmizuje vizuál přesně do taktů znějícího valčíku. VLAK sice není pro mě zdaleka ten nejlepší či nejoblíbenější film pana režiséra, ale když se i ten obyčejný děj rozjezde ve znamení typické Kachyňovy poezie jako onen vláček cestou zasněženou krajinou, sjíždí na vlnách dětských pocitů v celé řadě nádherných poetických záběrů, moje srdce za jízdy vlaku plesá a vznáší se v doprovodu Liškových tónů až k onomu Nebi... S Vláčilem, Menzelem a Kachyňou v čele pro mě zůstává československá kinematografie nadále tou nejbáječnější studnicí jedinečných poetických filmů. „Pozor, přejedeme závoj! Hurááá! Huráá!“ 90% (24.01.2021)