Hovory s TGM

Výnikající film ke 100. výročí vzniku Československé republiky. Upřímně jsem byl původně zaskočený, že Karla Čapka (mého velice oblíbeného autora) bude hrát Honza Budař, přece jenom mám v paměti Josefa Abrháma, oba jsou úplně jiní. O to víc jsem byl překvapený, jak věrohodně Honza Budař spisovatele Čapka ztvárnil. Na filmovém plátně nebyl Jan Budař, ale Karel Čapek. A není divu. Na brněnské premiéře v kině Scala, která se odehrála 28. října 2018 a které se zúčastnili hlavní představitelé, nám Honza Budař sdělil, že Čapka poměrně dlouho studoval, přečetl řadu jeho knih, dokonce několik týdnů psal perem a chodil po místech, které měl Čapek rád. Výsledek je tak excelentní (31.01.2019)

Jeden z projektů k výročí republiky.To že se celé setkání odehrává během několika hodin jednoho podzimního dne roku 1928 poskytuje snímku jistý rytmus. A Malířova kamera si z nálady babího léta v parku zámku v Topolčiankách vybírá chvilky, kdy nervozita mladšího naráží na vyrovnanost staršího, čerstvě zamilovaného vdovce objevujícího sex. Nejméně záživnou součást snímku tvoří právě pasáže, kde se do dialogu pašují informativní věty ve stylu školní látky „život a dílo TGM,“ ve kterých se probírá mládí, exil, světová politika, německá otázka, víra v Boha či v demokracii. Paradoxně jiskřivější okamžiky nastávají, kdykoli se tradiční role obracejí a Masaryk zpovídá Čapka: jestli by dal milost vrahovi, jestli někdy myslel na sebevraždu. I proto, že herecky Huba od počátku převyšuje Budaře, ve výrazu je bohatší, a dokonce navzdory u klukovštější, když spisovatele provokuje, že na knižních rozhovorech s prezidentem si chtěl jen udělat jméno. Je pořád je to jenom souboj slov, ať se procházejí, postávají, posedávají. Pokouší se osvěžit - jablko, cigareta, buřka, brýle, bosé brouzdání trávou, tu a tam zahradník či Jan Masaryk vracející se oknem z nočních záletů. Konverzace sice občas připomíná sbírku bonmotů včetně diskuse, zda od novin čekají lidé opravdu novinky, či naopak potvrzení toho, co už znají, ale občas zavoní smíchem, jako když Masaryk popisuje ikony 28. října 1918: „Nejhorší byl Rašín, nejlepší Švehla, K nejsilnějším scénám pak patří Masarykův monolog vlastních výčitek za to, že při odchodu do exilu opustil rodinu – a když chce alespoň od Čapka odpuštění, zjistí, že mluví sám k sobě. Huba i pouhým hlasem dokáže čarovat, z jeho škádlivého „Panáčku“ čiší varování, a přidá-li jen do kroku, zas má jeho „antitatíček“ TGM o odstín víc. Zkrátka ostuda to není, i když na velkém plátně kin se Hovory s TGM stěží blýsknou. Na druhou stranu jim lze k dobru připsat únosný rozsah osmdesáti minut . Je odvaha, že debutující Jakub Červenka přišel s tak sebevražedným nápadem – tedy zfilmovat kultivovaný rozhovor dvou lidí, během nějž se vlastně nic nestane. (13.04.2020)

Nejdůležitějším členem filmového "realizačního týmu" je zde nejspíš filosof Pavel Kosík. Jeho současným "Hovorům" je vhodné podsunout jeho "Předpotopní úvahy" vydané před dvaceti lety, v nichž se staví (oprávněně) silně kriticky vůči současné evropské, americké a samozřejmě i české civilizaci budované opět a znovu na základě masarykovských principů demokracie a křesťanského humanismu (viz "Ideály humanitní). Snad nás do obrazu zčásti uvedou úvahy o Rašínovi a jeho příjezdu do republiky jako "diktátor", včetně možnosti jiného použití legii. Vratkým úvahám o Oldře Sedlmayerové bych ale rozhodně upřednostnil Kosíkovy názory na spolek s příznačným názvem "Mafie". Způsob víceméně nezávazného klábosení o životě je mi ovšem milejší než možné pokusy skládat z Masarykových děl "filosofii", kterou není možno založit na tom, co chci, co považuji za ideál nebo jak se má slušný člověk chovat v té či oné situaci. (01.01.2020)

Za mne super. Minimalistický a přitom mnoho podstatného vystihující film. Mně je samozřejmě jasný, že tohle všechno si Masaryk s Čapkem neřekli během jediný procházky a že leccos z toho si možná neřekli vůbec. Tady jde ale o něco jinýho. Vystihnout Masaryka, jaký (podle Kosatika) byl doopravdy. A ne toho z učebnic. A to se myslím dost povedlo. (08.11.2021)

Filmů o důležitých nebo zajímavých osobnostech českých dějin bylo v posledních pár letech natočeno vícero. A prakticky bez výjimky jsem měl na konci ambivalentní pocit. Na všech byl znát potenciál, každý měl něco výjimečného a vždycky jsem si byl jistý, že zážitku něco chybí, případně mohl být výsledek mnohem lepší. To neplatí o Lídě Baarové, ta je špatná celkově. Hovory mají perfektní námět, skvělou strukturu vyprávění a jakkoliv překvapivě se mi původně Budař do role nepozdával, i výborné herce. Tentokrát nemůžu zkritizovat ani scénář. Ano, konverzace občas působí podivně šroubovaně a na řadě míst je znát, že herci jen recitují naučený text a s řečeným se neztotožňují. Huba se s tím popral mnohem lépe, ale bohužel ani z něj jsem necítil prožitek. Na druhou stranu dialogy nepůsobí banálně a v jejich slovech je toho hodně k přemýšlení. Možná jsem od filmu čekal ostřejší konflikt, možná větší emoce, nebo větší přirozenost. Za shlédnutí film určitě stojí. Minimálně pro toho úplně jiného Masaryka. I když, kdo zná ho zná víc, než z názvu náměstí, pár soch, záběrů z Hledání ztraceného času či několika donekonečna opakovaných citátů a tradovaných historek? (29.10.2018)