Chata na prodej

Stačí kombinace bublajících křivd a alkoholu a ani se nemusí v lesní chatě pouštět magnetofon se zaklínadly z Knihy mrtvých, aby se vyvolalo zlo.. Přirozeně působící repliky i vzorce chování takové normální české rodinky, perfektně padnoucí necizojazyčný hudební podkres a poměrně důležitá myšlenka, že je zbytečné lpět na záležitostech, které se při ohlédnutí zpět jeví jako zcela nepodstatné. Děda na posedu s ukazovákem u rtů na znamení ticha naznačuje, že je potřeba dívat se na věci shora, s jakýmsi božským nadhledem i laskavou přezíravostí.. Babka Synková se svým pronikavým hlasem prudí tak vehementně, že by zvlhl prach i Saturninovi.. (03.09.2019)

No přiznávám, že jsem se na chatu těšil. Nepolíben obsahem ani recenzemi jsem se na ni dnes podíval a řeknu vám rovnou, koukal jsem na to a ty filmové hrdiny jako ten Němec. Co Čech, to pacient řekl by si asi. Postavy se chovají naprosto iracionálně a i když základní dějovou linku chápu, to co na to všechno bylo našroubované je jednoduše přitažené za vlasy a neuvěřitelné. Malý plusem pro film je účast terezy a hlavně Judit na nichž mé oko vždycky rádo spočine (Terka by už ale měla něco dělat s tou pihou u obočí). Kdo chce, může tu psychologicky rozklíčovávat jednotlivé postavy či hledat ve filmu nějaký další význam či dokonce společenskou satiru. Já si myslím, že je to maglajz, který ze scénáristické propasti vytahují jen slušní herci. Pro mně tam byl nejpřirozenější Kopta. Ano, chaty jsou našimi soukromými moři. Zaslouží si pro to krapet lepší komedii než byla tato podivnost. Dávám za tři malé LP singly a to mírně nadhodnocuji ! * * * (29.12.2018)

Po shlédnutí tohoto filmu vlastně vůbec nevím. Byla to spíš taková epizoda jedné rodiny, kterou v nějaké podobě zná každý z nás a vyprávět to někomu bývá sranda až po letech, kdy zmizí nepříjemné a bolavé události a ty pozitivní se postupně doplní o drobné menší vtípky, aby se to lépe vyprávělo. Nevidím důvod, vidět film znovu. (13.04.2020)

Skoro každý český film má tři typické znaky (výjimky existují, ale je jich fakt málo) - sex, blití a smrt. Vážně, schválně se podívejte na jakýkoli český film (kromě animovaných) a uvidíte, že nejmíň jeden ten znak tam je. Tady jsou všechny tři a kromě sexu v plné parádě. Navíc ten závěrečný megazvrat s dědou je neskutečně hloupý a zbytečný. Co se filmu týče, strašně by mě zajímalo, co mi to chtělo dát. O čem to vůbec bylo? Rodiče prodávají chatu a chtějí si tam poslední víkend uspořádat sraz celé rodiny. A to je všechno, nic víc se tam nestane. Tudíž je to další typické české nic o ničem, v klasickém schématu komedie/drama (což znamená, že komedie to bude prvních 20 minut a pak začne jenom drama). Jako ano, prvních 20 minut, které jsou road-movie nápadně připomínající skvělý Výlet od Alice Nellis, se dá. S příjezdem na chatu, která je malebná jenom, když tam někdo pustí gramofon, začne dlouhá dialogová nuda, kde vám dojde, že vám jsou vlastně všechny postavy absolutně ukradené. Jak se bude vyvíjet vztah dcery s tím Němcem? Odpověď zní: je mi to fuk. Navíc o některých postavách nevíte vůbec nic. Pak je tu taky několik nelogičností, třeba kde se tam vzal stále funkční ohňostroj? Komedie to je... vždyť už jsem to tu psal, navíc jsem se u toho jednou pousmál a to bylo všechno. Nečekal jsem nic extra, ale prostředí chaty mohlo být zajímavé, jenže tím, jak se tu nic neděje, je chata nevyužitá. Na tenhle film zapomenu asi fakt rychle, protože co tak nad tím přemýšlím, i Enter the Void od Gaspara Noého bylo dějovitější a dalo mi víc, než tohle. Já se snažím být na české filmy ještě mírný, ale když dostanu už po miliónté absolutní nic, co ani nejde do hloubky, začnu být přísný. 1* (01.12.2018)

Všichni jsme úplně blbí... Podzimní balada o lidském nepochopení. Společenství devíti osob, jejichž přítomnost vyvolává u každého ze zúčastněných protagonistů aktuální psychickou zátěž (způsobenou existujícím konfliktem a potřebou řešit ho) má za následek rozklad morálních hodnot. Pokus o záchranu narušených rodinných a partnerských vztahů ovšem naráží na nepřekonatelné sociální a charakterové vady, jimiž jsou determinováni a omezováni bez výjimky všichni, kteří se v tomto filmu pohybují. Konfrontace jednotlivých protikladů se nevyhnutelně chýlí ke svému závěru – zpodobněného ve vynikající metaforické zkratce v závěrečné honbě za ztrativším se dědečkem – kterým tvůrci dávají najevo, že znají důsledky těchto patologických vztahů. Vedle Ivany Chýlkové a Terezy Voříškové tu na sebe po delší době výrazně upozornila Jana Synková, jejíž herecká kreace dává tušit, že filmaři by jejího talentu měli využívat mnohem častěji. I přes výše zmíněné superlativy se, bohužel, jedná o film, který nezanechá hlubší stopu. Je sugestivně nasnímaný, a to jak vizuálně, tak hudebně, velmi dobře zahraný, může se spolehnout na dekadentní atmosféru, která z filmu vyzařuje, ale schází tomu určitý přesah svého vlastního zaměření. Navzdory tomu Tomáš Pavlíček, jeden z nejmladších českých režisérů, ukázal, že v jeho osobě by česká kinematografie mohla získat žádanou vzpruhu. (02.04.2019)