Děsivé dědictví

Film, který už v životě nechci vidět!! Hereditary získal nadměrný hype podobně jako Quiet Place, ovšem s rozdílem, že Hereditary je milován a vznášen do nebes kritiky, ale nenáviděn běžnými diváky. Kdežto Quiet Place sklízí nadšení na obou stranách. Hereditary je hodně divácky nevděčné a dá se zařadit do podobné sorty filmů jako the Witch a Mother, kde opět nechybí pointa, která většinu diváků naštve a vyvolá velké boom. Film má něco přes dvě hodiny a je vyprávěn velmi pomalým tempem, tedy netrpěliví diváci budou možná zívat nudou, ale pokud se Vám podaří vžít do filmu a vtáhne Vás atmosféra dostanete nevšední zážitek, ze kterého Vám bude hodně úzko až nepříjemně. Film je kreativně natočený, úhly kamery jsou na debut až úchvatné a Wan by se s jistotou poklonil, ale především je to herecký koncert Toni Collette, která předvádí jeden z nejimpozantnějších ženských hereckých výkonů, které jsem kdy měl možnost vidět a pokud nedostane nominaci na Oscara, tak se budu velmi divit. Chvála patří i Milly Shapiro, která vyhrává cenu za nejošklivější holčičku, kterou jsem kdy viděl a bacha jde z ní mráz v zádech! Hereditary vytváří nový směr hororu a má hodně blízko k Exorcistovi či Shining. Rozhodně nečekejte žádné Jump Scares, neobjevuje se zde ani Gore, spíš očekávajte znepokojivé, psychologické, emocionální hororové Drámo, které má však jedno z nejintenzivnějších hororových finále, které jsem viděl za hodně dlouhou dobu. Pár scén ve filmu je hodně nepříjemných až Hard to Watch a rozhodně mi utkví v pamětí delší dobu ( škola, attic, auto). Po odchodu z kina jsem pociťoval úzkost, nepříjemné pocity a ty dvě málem bouračky cestou domů na náladě moc nepřidali. 85% (15.06.2018)

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥ (22.12.2019)

„Sestřičku naložil, špatně s ní naložil.“ Top scéna. Nečekaná, morbidní a úzkostná až na dřeň. Rána, šok a šílený strach podívat se za sebe. Když budu dělat jakoby nic, třeba se to ani nestalo? Zalezu si do postele, do bezpečí... Psychologické rodinné drama jak řemen. V baráku plném napětí a skryté hrůzy, od sklepa až na zatuchlou půdu, kde už kvete exhumovaná babička. Bezva disfunkční rodinka. Vláčný taťka „mouchy, snězte si mě“ byl na pár facek, psychotické matce křivohubce bych ty miniatury s gustem rozšlapal sám, kdyby mě nepředběhla, a retardované holčičce s tváří orangutana po mozkové mrtvici bych dal i pusu... kdyby bylo kam. Miláček byl i Peter a jeho dárek ke Dni matek, speciální panenka Kuknatorzo. Btw, Alex Wolff válel, jasný brácha irského balvana Barry Keoghana. Bohužel scénář pak přehodil výhybku od psychologie k démonologii, což mi nesedlo. Stejně tak OKÉNKO DOMEČKU: [][] V úvodu nájezd kamery do modelu, pak obživnutí figurek a prolnutí do reálného děje. Naprosto SAMOÚČELNÁ artová vifikundace, zbytečná a zavádějící, jako by se vše odehrávalo jen v hlavě pošahané Annie. [][] Třikrát silně uhodím hlavou o sloup, počtvrté slabě. (13.05.2024)

Aster tam dostal něco, co drtivé většině hororů nejen doby současné zoufale schází. Atmosféru.. Plíživého děsu, nekomfortního tajemna a něčeho mrazivě iracionálního jako se to povedlo v nedávném Farrellově ententýky The Killing of a Sacred Deer. Zatímco vyšinutá mamá T.Collette se doplňuje se stoickým taťuldou G.Byrnem, A.Wolff se přesvědčivě propadá do temnoty, Stetsonův soundtrack minimalisticky brnká na nervy a sám pan režisér dosti nepředvídatelně stupňuje cosi, co by v méně sugestivním podání skončilo v žánrovém zapomnění. Překvapil mě rychlým zmizením postavy, které jsem se měl nejvíc děsit i třeba jednoduchým trikem „přepínače“ dne a noci (to je ten moment, při kterém by se postava Lance Henriksena z Dead Man posrala hrůzou). Tak trochu retro pointa byla bez problémů vzata na milost. Osedlejte velblouda, hail Paimon! (03.09.2018)

Po smrti svojej babky sa jej pozostalí snažia vyrovnať so žialom z jej odchodu. Čakajú na nich ale temné odhalenia, a v čase, keď väčšina rodín počíta výnos z dedičstva, sa v ich dome rozpútava peklo. – Ďalší horor, z ktorého reportéri urobili najväčšiu žánrovú udalosť storočia. Kedy konečne ludia pochopia, že do produkcie A24 sa jednoducho normálny film nedostane, ale to, že je film trochu iný, neznamená, že ide o niečo špeciálne? Talent debutanta Ariho Astera sa nedá poprieť, ale vo výsledku dopláca hlavne na nedostatok skúseností. Darí sa mu budovať nepríjemnú atmosféru, ale každú desivú scénu zakončí nejakým primitívnym odhalením, tj. zobudením sa zo sna, halucináciou alebo v tom najhoršom prípade nejakým digitálnym úkazom. Oceňujem ale to, že režisér necháva hercov a ich charaktery v náručí extrémne náročných situácií, ktorým sa je treba postaviť. Slečna Milly Shapiro by si mala nájsť poriadneho manažéra, pretože ak sa nebude báť využiť svoj look, čakajú na ňu v tomto žánri velké veci. V budovaní atmosféry pomáha režisérovi aj hypnotizujúci soundtrack, ktorý hrá netradične aj počas dialógov. Záverečné odhalenie tajomstiev bolo síce značne nápadité, ale nebolo odprezentované správnou formou, takže jeho desivosť bola minimálna. Človek nemusí byť ani Mystic Mac, aby vedel, že o pár mesiacov sa objaví kampaň, v ktorej bude Eggersov The Lighthouse alebo Asterov Midsommar označovaný za najlepší horor desaťročia, aby vo výsledku fanúšika žánru ničím prevratným neprekvapil. + herečka z Krampus + herec z Vampire Academy + herec z My Friend Dahmer (23.08.2018)