Toni Erdmann

Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil. (30.01.2017)

Keby sa to po režisérskej stránke dotiahlo do stavu prijateľného splynutia s hlavnými postavami a získania si tak bližšieho vzťahu k nim, tak mohlo ísť o jasnú päťkovú záležitosť. Výsledok bol preto celkom emotívne chudobný, no zato ma náramne bavil samotný príbeh a celkovo zjav Toni Erdmanna bol tiež zaujímavý. Herec sa posnažil. 70/100 (30.04.2017)

Po dlhom čase opäť film, ktorý ma zasiahol, unikal mi skoro dva roky, kým som si ho pozrel. Nádherná ukážka toho, ako sa film robí srdcom, bez mrkania na divácky komerčný vkus, pričom stále je v tom kopec citu a zároveň rácia. Netlačí sa na pílu, ale veľa vecí odstáva pod povrchom. Pár scén je doslova nezabudnuteľných, hoci mňa "dostali" aj tie úplne nenápadné, v ktorých sa nič nedeje, pretože sa v nich deje zároveň všetko (napr. čakanie otca a dcéry na výťah a to trápne ticho). Perfektne vystihnutý svet korporátu a jej zamestnancov, ktorý pracujú dlhé hodiny v prácach, ktorú nemajú radi, aby si mohli kúpiť veci, ktoré nepotrebujú a tým oslnili ľudí, ktorých aj tak nemajú radi. Dve hlavné postavy sú autentické a maximálne presné. Vôbec nevadí, že film má skoro tri hodiny, pozeral by som na to aj ďalšie tri. Nádherný film tento Toni Erdmann - správne hravý a crazy (nahá party, koláčik:)), originálny, emotívny, hlboký, vtipný, vážny a ...trefne ľudský. Aj tak všetci skôr či neskôr prídeme na to, že zmyslom je "Carpe Diem", inak prejde život taxíkom okolo nás. Viac takýchto filmov, poprosím... :) (25.11.2018)

Estetika evropské artové kinematografie se prolnula s duchem amerického nezávislého filmu. Toni Erdmann je široce rozkročen mezi postavou Tony Cliftona, alter egem Andy Kaufmana, a Elementárními částicemi Michela Houellebecqa. Nová identita hlavní postavě umožňuje proniknout do světa a sociální bubliny jeho dcery (přičemž popis dané sociální bubliny vyznívá velmi nelichotivě), překonat odcizení a umožnit vlastnímu potomkovi kýžené sebepoznání, šířeji ovšem umožnit sebereflexi životů současné západní civilizace, v nichž panují fenomény jako syndrom vyhoření, vyprázdnění obsahu života, ztráta smyslu, odcizení, atomizace rodiny, maximální individualismus, samota, stres, deprese, masky naučených statusových i profesních rolí, materialismus jako nové náboženství... Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to nejspíš i veselé... Smutnokrásné jako písnička Plainsong od The Cure...z alba se symbolickým názvem Disintegration... Jeden z opravdu silných a hlubokých filmů poslední doby! (02.01.2017)

Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro. (31.12.2016)