Psi nenosí kalhoty

Romantická komedie nebo „sado maso“ ? Úplně něco jiného. Ester Geislerová se utopí v jezeře a manžel mý v stavu dušení halucinace, že se s ní setkává. Od této tragédie jen trpně přežívá a jeho izolaci prolomí teprve setkání s jinou samotářskou podivínkou . Chirurg hlásající „o srdci vím vše“, který dosud operoval, uklízel, žehlil, onanoval, vozil dceru do školy a odmítal známosti, jež mu předhazovala, jako by náhle zešílel. Pokorně plní povely „na všechny čtyři, pejsku, začni funět“. „Příště bych prosil škrtit déle,“ žebrá, leč také domina si žádá svůj díl potěšení: „Normální věci mě nebaví.“ Některé kratochvíle, paličská či zubařská, působí vskutku úchylně. Podle očekávání časem dojde ke ztrátě veškerých zábran a dcera v pubertě si kvůli bezmoci nad otcovou proměnou musí najít vlastní cestu k předčasné dospělosti. Především však ústřední dvojice vyzařuje téměř beze slov daleko víc než fyzickou sounáležitost: smutek, osamělost, strach z důvěrné citové blízkosti i touhu po ní. Že by nakonec láska? Dejme tomu. (03.04.2020)

Cheche, romantika na poněkud jiný způsob, který by se už asi vyznavačkám pana Šedého až tak moc nelíbil. Já jsem si ale postupnou destrukci života vyhlášeného kardiochirurga docela užíval, Pekka Strang byl pro tuto roli skvělou volbou, stejně tak mě potěšilo i obsazení Kristy Kosonen do role Mony. Slovní spojení romantická komedie mě už předem naplňuje mírnými obavami, tady byly ale zbytečné. Nad tímhle příběhem jsem se mohl pobavit i zamyslet, byla tady spousta záležitostí, které diváka sice nebily do očí, ale tvůrci je velmi pěkně připravili k objevení. Být to kniha a ne film, řekl bych, že bylo nutno číst mezi řádky. (18.05.2020)

Film který i přes poměrně explicitní sado maso hrátky dokáže nebýt prvoplánově vulgární a mít srdíčko. Podle názvu jem čekal spíš odlehčenější perverzní blbůstku, ale on je to, světe div se, dost seriózní film. Smát se sice budete, ale kdyžs i pak uvědomíte, jak moc jsou vlastně postavy v hajzlu, tak vás i zamrazí. V žádném jiném letošním festivalovém filmu ve Varech jsem asi hrdinům nakonec tolik nefandil. Což je vcelku zajímavé - vzhledem k tomu, jaké jsou to trosky. Finové se toho nebojí, díky jim. #KVIFF2019 (02.07.2019)

Bolest je v životě lidském velice specifická záležitost, může být hluboce zarytá či povrchní, spojuje nás, každý žije s bolestmi obou druhů. Je asi více způsobů, jak si ulevit od bolesti v duši. Juha volí cestu, při níž dostane bolest z hloubky na povrch, přišlo mi to celkem tolerantní, většina si kompenzuje své bolesti na druhých. Sledujeme jeho očistnou cestu, jež vede přes bolest, až na práh...na kterém stojí anděl (nového) života v černém s bičem a igeliťákem, když si vzpomenu, že to vlastně byla i komedie, pro našeho doktora nebude tedy vůbec lehké si třeba jen tak od srdce zatančit v s/m oblečku na bizárdýze. Klasicky skvělá režie, jež je z těchto krajin očekávána a celkem silný příběh, který krásně rozehrává hru několika postav...všichni nějak kompenzují své bolesti, což může lidi velmi silně spojovat. [Filmový klub Citadela] (03.03.2020)

Tento film jako jediný, který jsem chtěl vidět mi loni utekl ve Varech a musím říct, že je to veliká škoda, protože se do festivalového prostředí náramně hodí. Je to příjemný, nenudící snímek s dvěmi sympatickými a hlavně extra ujetými postavami u kterých vám ale jejich osud nebude jedno. Navíc je podkreslen zajímavou hudbou a občasným humorem. Jako plus a zároveň mínus je fakt, že jsem musel dvakrát zakrýt zrak ( zuby a nehty prostě v takových detailech nedávám). (17.02.2020)