Poslední štace

Výnimočný film, ktorý je obrazovým dielom a nepotrebuje k tomu ani medzititulky. Zrozumiteľná psychologická štúdia starého muža, ktorý sa stal v práci nepotrebným a preložili ho na podradnejšie miesto. Emil Jannings uchvátil pre seba dominantným spôsobom celý film a po technickej stránke je kamera zase úžasným vizuálnym koncertom. O záverečnej scéne sa dá polemizovať, osobne by som ho vypustil, našťastie mi dojem nijako neskazil. Výborný nemý film. (02.11.2017)

Film ktorý je umne spracovaný do polohy psychologickej drámy o postupnom úpadku človeka, pre ktorého jeho práca a postavenie znamenali všetko. Emil Jannings hraje jednu zo svojich najlepších postáv z trpiteľským výrazom na tvári, pričom Murnau ako všestranný režisér necháva obraz a dianie na plátne krásne rozpohybované aj vďaka pohyblivej kamere. Kammerspiel ako nemecké hnutie nie v práve typickej - konečný happyend, ktorý možno ani nemusel byť - forme, ktorá ukazuje utrpenie človeka v spoločnosti pri snahe o dosiahnutie aspoň nejakej prestíže. Film si vystačí bez medzititulkov a aj v tom spočíva jeho sila. Rozhodne dielo, ktoré sa oplatí vidieť. (17.11.2010)

Uznávám, že tento film já jistě nezaměnitelné místo v historii kinematografie. Oslovila mě práce s kamerou, atmosféra i herecké výkony, které v dnešní době působí trochu komicky. Některé scény byly navíc zvláště povedené. Nedokázal jsem se ale přenést přes jednoduchý příběh, přehnanou délkou a místy pomalu uspávající tempo. 70% (24.02.2010)

Třetí Murnau, první kammerspiel mé divácké historie a především atmosférická pecka, která nepotřebuje mezititulky, aby vyjádřila emoce. Emil Jannings odvádí bravurní výkon, především v prvních dvou třetinách filmu, kdy se neustále stupňuje bezvýchodnost situace a tlak na postavu degradovaného portýra. Opravdu je mi líto, že film nekončí scénou v koupelně, ale naděje bylo v neradostných dvacátých letech třeba. (17.07.2012)

Nedá se, nedá se. Ne a ne. Hodina a půl němého utrpení se senilním Jannigsem, jednou vesele na hotelových oslavách (skromně) řádícím, jindy stejně tak na opuštěné toaletě trpícím, nebyla opravdu pro mne. Nepopírám, že snímek oplývá zajímavou formální stránkou, díky jejíž propracovanosti nebylo určitě pro vybranou diváckou skupinu potřeba ani toho slova (překvapivě na němý film ani toho psaného v mezititulcích). Ale bohužel se nedokážu radovat nad precizností dobové techniky, na úkor poměrně nezáživného a zdlouhavě podaného obsahu. Nakonec s odstupem pár dnů od zhlédnutí filmu dávám symbolické tři hvězdičky, snad pro tu povedenou estetickou stránku, snad pro občasné záblesky emocí, které snímek nakonec nepostrádal (ač se u mne rozprchly v postupné znudění), snad pro možný tvůrčí záměr nechat prostor na fantazii diváka domyslet si nějaký ten kontext příběhu. Apropo, jsem jediný, komu připadalo, že závěrečný epilog (zmiňovaný jako nepatřičný happyend) by se mohl odehrávat klidně jenom ve snu? (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.12.2019)