Dravci a vrabci

Ten film asi opravdu potřebuje více setkání. Poprvé před 5-6-ti lety jsem z něj měl trochu rozporuplné pocity, vycházející hlavně z toho, že jsem ho ne zcela chápal a spousta věcí mi unikala. Teď po letech už to všechno zapadalo a sedělo. Na Pasoliniho filmech se mi vždycky strašně líbí, že ač to z nich není na první pohled patrné a jejich pozadí, kulisy a prostředí tomu dokonce mnohdy odporují, je v nich obsažena, navzdory veškeré jejich kritičnosti, oslava života jako takového. A Pasoliniho prostitutky mají opravdu velké kouzlo. Až na pár maličkostí neuvěřitelně krásný film. (30.04.2012)

Upraveno v březnu 2021. Film Dravci a vrabci je skvostnou poezií i osobitou bajkou romantického básníka marxismu. Pier Paolo Pasolini rozevřel dokořán své básnické nitro, zhluboka se nadechl a zazpíval svou nejintimnější víru a přesvědčení a životní zkušenosti. Dotýká se italských aspektů doby, křesťanského rozporu mezi ideologií a skutečným stavem, nezapomíná na základní instinkt člověka Érota a tmavé kouty i nebezpečenství přitažlivosti Luny. Všímá si svatouškovství, zpoplatnění zbožnosti, pobavení v konzumu, italské abnormality lásky a žárlivosti, a v neposlední řadě též nerovnoprávností sociálních, sexuálních, ideologických i kapitalistických. Dojde až k pohřbu dlouholetého předsedy Italské komunistické strany Palmira Michela Nicoly Togliattiho (Stalin dal jeho jménu sovětskému městu), Thanatos, Éros, křesťanství, vůle, marxismus, satira, groteska, poezie, to je Pasoliniho intimní manifest nitra, víry a přesvědčení, poetické obrazy dotvořil konstruktér estetických výjevů Tonino Delli Colli a skladatel Ennio Morricone, drnkající u toho zlehka na struny révy. Hlavním poutníkem poetického prohlášení básníka marxismu je Totò Innocenti - "Nevinný" (obdivuhodný Totò s hlasem Oresteho Lionella, též v roli františkánského mnicha Cicilla), klaun, spíše hrubý a často nezdvořilý, je průvodcem života a jeho mnoha zákoutí, přes niterné rozporuplností společenské morálky i celkového uspořádání. Věrným souputníkem zpívání básníkova manifestu je Ninetto Innocenti (zajímavý Ninetto Davoli, též v roli lehkomyslnějšího františkánského mnicha Ninetta), synek Totòa, jeho druh i učedník. Život je sladký v těch radostech a krásách těla i duše. Hrdinou poetické bajky je havran (hlas básníka Francesca Leonettiho), ten levicový intelektuál a idealistický marxistický agitátor. Leč každá pravda se v místě neochoty a morálního rozporu křesťanské společnosti stává nebezpečně únavnou. Z dalších rolí: přitahující přívětivá animírka Luna (Femi Benussi), nevinnější známost Ninetta (Rossana Di Rocco), vlaštovčí hnízda vařící chudá ženština (Rosina Moroni), či tolik nespokojený věřitel (Ricardo Redi). Dravci a vrabci jsou stylovou poetickou alegorií osobitého romantického básníka marxismu. Film je plný symbolů, ideálů, křehkosti, víry a poezie. Pozoruhodné básnické dílo! (16.10.2009)

Jedinečné zpívané úvodní titulky, Pasoliniho rozpustilý humor, který známe z jeho Trilogie života (zde ale prakticky nevidíme nahá lidská těla), kritika společenského uspořádání a lidského pokrytectví a Morriconeho pěkná hudba. V "evidentní" rovině snímek, který by snad nikoho neměl pohoršovat, rozhodně stojí za shlédnutí. (03.01.2007)

Takhle se mi Pier Paolo líbí. Dravci a vrabci jsou jedinečnou kombinací zdánlivě neslučitelných žánrů (grotesky, satiry, sociální kritiky, podobenství a vlastně i road movie :) umně protkanou mnoha chytrými, ale relativně snadno čitelnými a srozumitelnými symboly a narážkami. Zvláštní dynamiku a rozvernost tohoto filmu navíc podporuje skvělá, občas až westernově laděná Morriconeho hudba (i když mi zpočátku k Pasolinimu vůbec neseděla a musel jsem si na ni chvilku zvykat). No a mnohokrát zmiňované úvodní titulky jsou opravdu parádní. Lehce zdlouhavá a možná i trochu přehnaná mi přišla "mnišská epizoda" Totóa s Davolim a několikrát použité groteskovité zrychlené pohyby taky moc nemusím, ale jinak se tomu nedá moc vytknout, krásný film. (02.05.2013)

Napodruhé (možná i díky poznámkám) netápu. Pasolini svou bajkovitou esej pojímá s velkou hravostí. Ta je patrná už z kouzelných zpívaných titulků, pokračuje absurdními dialogy, které se střídají s marxistickými citáty, biblickými odkazy. Na diváka chvilkami dýchne transcendentálno (dívka v kostýmu anděla, pohybující se mezi hrubými stěnami betonové stavby), dokonce se dostaví i závan existencialismu (rozhovor ústřední dvojice o Gagarinovi). Paralelismus nebo leitmotiv cesty, zdůrazňují Pasoliniho přemítání o prolínání katolictví a levicového smýšlení, ozvlášťňuje jej zároveň hra s žánry - groteskní stylizace je víc než patrná, objevují se také lehké prvky westernu. Godard se zkrátka může jít klouzat. (02.07.2011)