Strašáci

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)

Pro mě jsou Strašáci asi nejlepší film od Sama Peckinpaha. Hned za ně pak řadím Jízdu vysočinou. V tomto filmu si pro nás režisér připravil jednoduchý příběh, který má ale obrovskou sílu. Úvod snímku je pomalý, byť nenudící, skvěle připravuje půdu pro drastické finále. Podmanivý anglický venkov s vesnickými "balíky" skýtá nejedno nebezpečí a režisér skvěle stupňuje napětí a brutalitu. Scéna znásilnění je výborně natočená a konečné bránění domova v sobě má opravdu mnoho zvrhlosti, surovosti a krve, přičemž bych rád ocenil perfektní zpracování této pasáže (kamera, střih, hudba). Susan George byla skvělá po celou dobu a Dustin Hoffman taktéž, avšak já osobně ho až tak moc nemusím. (27.11.2012)

Když jsem viděl Divokou bandu nebo Železný kříž, měl jsem Peckinpaha doslova za úchylnýho magora, který si v násilí a krvi libuje. Ale mýlil jsem se, protože tohle magor natočit nemohl. Zážitek z filmu je velmi nepěkný a velmi silný. Psychologicky velmi hodnověrná studie lidské osobnosti, za normálních okolností plné zábran, za nimiž to vře a pak, ve chvíli, kdy jde o krk, se ten shromažďovaný vztek dostane na povrch. Dustin Hoffman tu předvedl něco podobného jako o 20 let později Michael Douglas jako D-Fens ve Volném pádu (v obou filmech se taky objeví rozbité brýle hlavního hrdiny - možná symbol zábran, které padnou). Prvotní ňoumovství, vztek na vlastní slabost obrácený na manželku, postupně rostoucí vztek a závěrečná přeměna v obránce využívajícího všech prostředků k obraně vlastního domu a života, to všechno zahráno naprosto věrohodně a skvěle. V postavě Davida jsem na konci viděl zvíře (nemyšleno negativně) zahnané do kouta, z něhož je cesta jedině přes krev a pot. (17.06.2011)

Vystřízlivění z květinových let, vysvobození z civilizačních „neduhů“ a zároveň velmi pesimistická ukázka neměné pudovosti a zvířat v nás. Volný sex se transformuje do naoko vynuceného styku a ženy jsou opět podávány jako provokující věci, které je třeba držet na uzdě. Zbytečně úmorná první polovina vykresluje více než by bylo potřeba a výtečně gradující závěr se zase tváří jako úplně jiný film. Zajímavá proměna jež dokáže upoutat, ale vzhledem k VELKÉ rozdílnosti plně neuspokojí. Řečem o extrémním a do mozku se zarývajícím násilí opravdu nevěřte. (03.09.2005)

Je mezi nimi čtyřicet let, přesto je hloupé házet na remake Peckinpahova originálu špínu. Obě verze spojuje dostatečně intenzivní scéna znásilnění, která se dočkala velkého odsouzení ze strany feministických a jiných organizací. U novější verze mi přitom přijde přirozenější a lépe vybudovaná/vygradovaná. Nejsem odpůrce remaků, Susan George není o moc lepší než Kate Bosworth, proto vlažné přijetí novinky z roku 2011 příliš nechápu. Zvlášť, když je Lurieho verze výrazně šťavnatější.. Hoffman pochopitelně skvělý. (31.01.2012)