Tiché doteky

Příběh o dívce, která se rozhodla pracovat v zahraničí, ale její zaměstnavatelé se nechovají tak úplně normálně. Ta úmyslná sterilita a odosobněnost objevující se v celém filmu mě na jednu stranu fascinovala a na druhou otravovala. Víte, že se v novém domově hlavní hrdinky děje něco zlého, ale nejste schopni to přesně pojmenovat (k tomu slouží až titulkový dovětek v samotném závěru). Na české poměry hodně specifický snímek, nelze mu upřít kvality, ale znovu ho asi vidět nepotřebuji. (08.07.2019)

Shodou okolností jsem v poslední době viděl dva velmi podobné filmy. Tím prvním je 1BR, který je ale ryze americký, do hororu fušující a v určitých ohledech tudíž i přehnaný. Tím druhým jsou Tiché doteky v koprodukci tří evropských zemí, mezi nimiž překvapivě nechybí Česká republika. Oproti 1BR jsou Tiché doteky daleko realističtější, komornější, méně prvoplánově thrillerové. Na druhou stranu svou neurčitou atmosférou a plíživým strachem z něčeho neznámého umí zabrnkat na tu správnou notu. A právě ta atmosféra něčeho neurčitého, divného a dost možná i zvráceného je hlavním tahounem celého filmu. Eliška Křenková jako vždy super. S hereckým projevem je všechno v nejlepším pořádku. Co se mi nelíbilo a je to i důvod, proč nedávám plné hodnocení, je to, že jsem ji z psychologického hlediska ten přerod nevěřil tím, jak rychlý, zkratkovitý a celkově nedovysvětlený byl. Nebo že by to snad byl záměr? Vizuálně je to ovšem paráda. Chlad a odtažitost je cítit z každého záběru, z každého zvuku a skvěle to vygraduje finální one-shot scénou. Parádní debut a a výborná filmařina. Podobných koprodukcí bych rád viděl v budoucnu víc. (27.07.2020)

Silný film pro silné povahy. O mně to tak úplně neplatí, musel jsem se trochu přemáhat, abych to vydržel až do úplného konce. Někdo se tu v komentáři dožaduje hororu, pro mě to z mantinelů uvedeného žánru v podstatě nevybočilo. Bylo to děsivé a znepokojující. Nejprve se člověk bál o Míšu, pak o Sebastiána a po závěrečných titulcích o sebe. Magoři nikdy nebudou úzkej profil, o ty se bát netřeba. Hoge umí 👍 (23.02.2020)

Vizuálně velmi zajímavé, především snad věčně odtažitý pohled kamery, do chladných interiérů, ale i exteriérů. To i přesto, že je dům a vlastně celá zástavba umístěna do příjemného lesního prostředí. Kamera uvnitř domu je často statická, stejně jako divák pozoruje místnost, dění v ní. To je vyprávěno pomalejším tempem, scény působí velmi krátce, chvíli jsme tam, o něco později jinde... krátkou dobu jsem si na tento styl vyprávění zvykal. Celý příběh dostává děsivou pointu až před titulky, takže divák má možnost sám hledat důvody toho všeho, což je z mého pohledu dobře. Snad jediná a velmi důležitá věc mi v něm chyběla (Sebastian/Daniel se dá ještě domyslet), změna názoru a vlastně naprostá rezignace Michaely. Náznaky jsou, ale myslím si, že takhle zásadní změna chtěla trochu víc. Tiché doteky se každopádně nevěnují jen tomu hlavnímu tématu, je z nich cítit víc, například takový střet takzvaného východu se západem, což zase zaujme, vůbec když je to dobře podáno. Na Yorgose Lanthimose jsem též myslel, možná inspirace a možná taky ne, Michala Hogenauera se ale rozhodně vyplatí sledovat. 75% (08.01.2020)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)