Návštěvníci

Dokument, jehož jediným plusem jsou záběry krajiny na Špicberkách. Vysokoškolsky vzdělaná sociální antropoložka se zcela vážně ptá, proč by nemohla vychovat své děti tam, kde chce? Proč jenom doma? Jako by to snad bylo nezpochybnitelné právo každého člověka již od jeho narození: moci si sám bez omezení vybrat, na jakém místě planety bude chtít žít. Že bychom se třeba všichni i se svými rodinami sebrali a vyrazili dejme tomu do Švýcarska...? Nebo na Capri...? Nebo do toho (nyní již zpropadeného) Norska, jehož vláda se konečně odhodlala řešit neúnosnou situaci a společně se Švédskem, Dánskem, Finskem a Islandem spolupracuje při vyhošťování nelegálních imigrantů? Doslova tragikomicky pak působí etiopský kosmický fyzik, bědující, že malém v rybářském městečku daleko za polárním kruhem nemůže najít práci. To je asi jako kdybych se rozhodl postavit si rozhlednu ve sklepě a pak naříkal, že odtud nikam nevidím. Pani Zdeňka, které norská vláda přidělením grantu zajistila dva roky existence pro celou její rodinu se třemi dětmi, prolévá krokodýlí slzy nad tím, že když její dvouletá výzkumná činnost skončila, musí se opět vrátit domů. Ovšem na to není připravena - z dobrého bydla v norském dotačním ráji prostoupeném hyghe už se jí k rodné hroudě vracet nechce. Svou frustraci tedy vtělí do jalového výkřiku v závěrečných titulcích: prý - věnováno všem, kteří museli ze Špicberk odjet dřív, než na to byli připraveni. Co k tomu dodat… točit ten dokument pro těch pár lidí snad ani nestálo za to. (17.02.2024)

O čem to vlastně bylo? O zbytečně placeném člověku, který nekonstatuje nic nového? Nebo o tom, že si vykládám s lidmi o tom, co všichni vlastně ví? Právě takové profese a tito zaměstnanci navyšují ekologickou zátěž planety snad nejvíce... zbytečné a o zbytečnostech. Jediným pozitivem jsou krásné obrázky na devastovanou krajinu, kam si snad někdy zaletím podívat. Nechť je má uhlíková stopa nižší, než všech sociálních antropologů světa! (18.02.2024)

Hezký, drsný dokument uvádějící věci na Špicberkách na pravou míru. Žití na Špicberkách není tak bezstarostné a snadné, jak se zpočátku mohlo zdát, někteří lidé nejsou natolik lidští a celková krajina obemyká dění do uzavřené, neupřímné sféry. Dokument je ovšem také o hlubokém zklamání, které raní. Výprava byla skvělá, rovněž kamera a samotná problematika. Musím i pochválit závěrečný titulek, který mě až zamrazil. Se studentskou porotou jsme zařadili tento dokument mezi top dva kandidáty na výhru. Vyhodnocení: Po projekci jsme se šli s klukama zeptat paní Zdeňky na pár otázek, které nás zajímaly a nezbyl na ně čas v diskuzi. Paní Zdeňka byla strašně milá a ráda nám na otázky zodpověděla, čehož si velmi vážím. Je to dobrý člověk a přeju jí, ať se jí i její rodině daří! (13.11.2022)

Všude je to stejné. Ani Norům se 100 let staré smlouvy nehodí. Špicberky sice na první pohled vypadají jako ideální působiště pro sociální antropoložku, ale film zdejší problémy jen lehce nahodil a hodně zjednodušil. Longyearbyen je opravdu místo jako z jiné planety, takže film za vidění určitě stojí. Jenže nejsilnější národnostní menšinu tu tvoří Rusové, o kterých v dokumentu nepadla ani zmínka. Takže opět politika, jen z druhé strany. Tak ať si filmaři nenamlouvají, že jsou lepší. (18.02.2024)

Tento snímok síce zaujímavo zobrazuje život v najsevernejšom meste na svete a aj úskalia, ktoré k tomu prislúchajú, ale natočené to nebolo pútavo a ani s nejakým výraznejším presahom. Okrem ozaj pútavých prírodných obrazov ma tu nič tak nenadchlo a skôr si kladiem otázku, kto by dobrovoľne šiel na tak nehostinné miesto, tobôž to spraví vlastným deťom. Každopádne fanúšika si to určite nájde a možno sa nad tým aj zamyslí. Mňa to nebavilo. 55 % (26.02.2024)