France

Bylo by snadné označit France za existencionální drama potřísněné úměleckými ambicemi, nějaké mladé nepochopené tvůrkyně. Jenže tohle je práce starého chlapa, který už natočil desítku filmů. Jako kritika pokrytectví reportérů a jejich praktik, kdy záměrně zkreslují a dramatizují i běžné situace - kašírování reportáží, je France slaboučká. Komedie? Ani náznakem...těch pár satirických úšklebků, to je málo. Takže co je to vlastně za film? A má cenu, se na něho vůbec dívat? Za mě ani ne, pokud nejste velefanda Léy Seydoux, které si užijete opravdu hodně. Ne, že by se nenašlo pár dobrých momentů...za ty víc než dvě hodiny, si tam inteligentní divák něco najde určitě, ale je to dřina. Chápal bych, že když se někdo pohybuje v této branži, je obklopen falešnou realitou, pokrytectvím, lží a přetvářkou, je prolezlý cynismem, živí ho tragédie a neštěstí, tak pro něj mohou být záblesky něčeho autentického silně toxické. Protože mu připomenou, že žije v jiné realitě. Pro France zablýsklo v okamžiku, kdy srazila kluka na skutru. Pro běžného člověka je to nehoda, pro novináře drobná zprávička. Pokud tu nehodu ovšem zaviní sám novinář, je to něco víc. Další toxický-autentický okamžik, čekal France v ozdravovně a pak další ... . Na můj vkus, to bylo moc zdlouhavé, nevypointované a bez ohledu na věk Dumonta, tak scénář je nesourodý a amatérsky naivní. Trpí nabobtnalostí, která není na místě. Tři *...jen kvůli kvalitnímu výkonu Ley. (10.11.2022)

Extrémne pomalý a nezáživný film, ktorý nie je ani novinárskym filmom, ani satirou, ale len úmornou drámou o vyhorení, stupňujúcou dej výhradne skrz deus ex machina. Postavy niekde medzi krajnou nesympatickosťou a kreténstvom (v tom je tá satira?). Škoda Ley a skvelého ústredného hudobného motívu. 50% a za mňa sklamanie roku. (08.07.2022)

Manio-depresivita je některými (lékaři) povážována za psychickou poruchu. Přitom se jedná (do určité míry) o běžný a bezprostřední přístup k světu. France se vznášela na vlnách manické nadšení, dokud jí nebyla (osudem?) přidělena i ona druhá, depresivní část života (motorkář, podvodný milenec, ztráta manžela a syna je tu bohužel zbytečná a jaksi navíc). Druhým aspektem filmu je logicky zesilovač frekvence a amlitudy manio-depresivity: televize. Tak působí nejen na diváka, ale i na tvůrce televizních požadů, potažmo zpravodaje (a něco z toho se přenáší i do filmu, nejen tohoto). Televize je tak nejen jedem, ale i lékem; kdo se s ní pustí do křížku, ať na jedné či druhé straně, může ho to buď zcela rozhodit nebo získá potřebný manio-depresivní balanc. A jak je to s námi, filmovými maniaky? Nedělejme si iluze! (13.09.2022)

Francouzi dokáží natočit takové orginály, že z toho jde hlava kolem. Tady se mě místy ten film neskutečně líbil ta kritika společnosti a jejich priorit byla někdy tak přesně trefená, že tada palec nahoru, horší to bylo z hlavní postavou, někdy jsem absolutně nechápal co se France honí palicí a její reakce a chování, to možná Chocholoušek na vrcholu své kariéry, ale já se teda absolutně nečapal, ale tak u mě obecně, ženská promluví a já mám víz otazníků než kdyby mlčela, takže možná holky daj France na pohodu, těžko říci, lehko ale říci, že Lea Seydoux mě tady přišla sexy a mám dojem že umí i hrát no a to se taky počítá. (04.09.2022)

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy. (26.05.2023)