Martrix

Jeden z našich nejúspěšnějších předválečných režisérů, scénář hitmakera Wassermana a nejlepší československý komik, který si navíc střihnul dvojroli. Co by se mohlo pokazit? Že to bylo překombinované tak, až to bylo nudné? Jak to? Vždyť Burian dokázal i ze sebepitomějšího příběhu, vykřesat když ne zábavné, tak aspoň úsměvné momenty. Jenže tyhle hrátky se záměnou identit jsou ošidná věc. A když navíc výjde najevo, že žádná postava není tím, za koho se vydává...je to už trochu moc přitažené za vlasy. Někdy se holt i mistr tesař...dva mistři, prostě utnou. Nebýt té Burian show, tak klidně klepnu jen dvě vejce do skla. PS: I s tím fixou namalovaným obočím, byla Míla Reymonová supr čupr ženská.

Nechci se navážet do autorky předlohy, ale...no...vlastně chci, protože i když je to nepochybně milá paní, jediný životaschopný a funkční svět by mohla stvořil, snad jen kdyby se rozhodla udělat si domácí jogurt. V poslední době se stalo oblíbeným tématem jakési decentralizování do různých frakcí; pravděpodobně kvůli neschopnosti autorů vymyslet zajímavější konflikt, či zápletku. U Harry Pottera to bylo roztomilé, v Hungry Games to bylo vcelku zajímavé, ale tady je to tak hloupoučké, že se člověk neubrání dojmu, že autorce nemohlo být víc než 14 let. A patrně si o nich (z vlastní zkušenosti) myslí, že jsou tupí a neschopní strávit pořádný děj, pořádné postavy, pořádný film. Díky takovým filmům vznikl začarovaný kruh, díky němuž si můžeme lehce zapolemizovat: 1. náctiletým se podobné sračky opravdu líbí a tak nezbývá nebohým spisovatelům a scénáristům vymyšlet další a další variace na "výjimečného, byť značně zmateného -náctka, kterému nikdo nerozumí". 2. Mladým se takové filmy líbí, protože jsou už od mala podobnými filmy pitoměni, takže proč jim trápit mozky 3. Mladým se to nelíbí, ale nějaká svině nakoupila hned první víkend v USA vstupenky za 54 mil USD, takže mají díky této bezohlednosti hoolywoooďané pocit, že točením podobných pitomičin plní dětem sny. 4. jsem starej blb, kterej nemá páku o tom, jaký to je bejt mladej v dnešní době, páč je to ale fakt krutě dávno (to jsem ještě békal nadšením nad skvosty, jako byla Spadla z nebe a pod peřinou slintal nad Majkou z Gurunu). Polemika by byla na dlouho, takže krátce: 1. herci jsou až na Kačku Winsletovou vcelku o ničem, ale vůbec to nevadí, protože postavy jsou taky o ničem. 2. triky jsou v pohodě, ale je to fuk, protože ničemu nepomáhají. 3. podle mě je to hovadina, která -náctkům fantazii nerozvíjí, anóbrž ji naopak deformuje, resp. defloruje. Resumé: pokud jsi doma na nemocenské a máš sjetý všechny Pottery, Letopisy Narnie, Hungry Games apod. a strašně se nudíš, směle do toho. Pokud ti ale zůstala nějaká soudnost...pusť si raději třeba Ovečku Shaun. PS: zpětně se dozvídám, že autorce bylo v době, kdy toto dílko tvořila, kolem 20-ti let. Sorry holky...ale to by vše vysvětlovalo. Paolini loupil už ve svých patnácti letech...ale aspoň s bezelstnou přímostí.

V biografii V. Slavínského se mmj. dočteme, že: "Většinou natáčel různé pokleslé, sentimentální a naivní filmy. U publika měly úspěch a proto byl producenty vyhledáván. Kritika mu často vyčítala stereotypní obsazování herců. I když byl kritiky kárán, že točí umělecky podprůměrně filmy a že se chce jen zalíbit nejprostšímu divákovi, jeho průkopnická a vývojářská úloha v začátcích českého filmu je neoddiskutovatelná... ." Vidíte a protože se lidé nijak zvlášť nezměnili; dnešní lidé jsou často stejně "prostí", jako diváci před sto lety, tak Slavinského komedie stále baví. Jistě by měl radost kdyby to věděl, protože ke konci života trpěl pocitem, že ho jeho publikum, kterému celý život sloužil, zradilo. Holka nebo kluk je kousek na který výše zmíněná definice přesně sedí. Nic složitého, závažného, žádný sociální přesah...čistá zábava. Situační komedie o hrátkách s identitou stojí především na hereckých výkonech. V tomto případě vyčnívá především Trégl, který mi svou uječeností občas nebýval po chuti, ale tady to hezky zafungovalo. Pro Adinu to musela být velmi vděčná role a chopila se jí se ctí. Ostatní herci...asi nejsem objektivní, ale já si ani nepamatuji nějaký film, kde bych mohl vedlejším rolím cokoliv vyčíst; herci jako Pištěk, Šlemrová, nebo i Schránil byli často předobrazy svých postav a nezřídka jim byly role psány na tělo. Takže jde o další Slavínskomedii, která nabízí jednoduchou zábavu; ideální pro mozkový reset po náročném týdnu. PS: Velmi by jí slušela divadelní prkna.

Tyto výpravy do minulosti absolvuji z několika důvodů. 1. Česká komedie posledních mnoha let mi nevoní, nezřídka mi vysloveně smrdí. 2. Přestože jsem si vědom toho, že zvlášť komedie nelze považovat za zdroj informací historického rázu, tak i ony jsou otiskem doby; občas mají v kontextu událostí zajímavý historický přesah. Pokud odfiltrujete filmařské pozlátko a leckdy i snahu idealizovat a romantizovat život prostých lidí, resp. ukazovat v příznivém světle vyšší vrstvu společnosti, můžete se nejen bavit skvělými dialogy a výkony herců, ale také si po troškách vylepšovat představu o našich předcích. Takže se jen velmi zřídka stane, že mi pamětnická komedie nic nedá a přiměje mě k podprůměrnému hodnocení. Zmiňuji to především proto, že Svátek věřitelů je opravdu jen sotva průměrný film. I kdybych věděl, že jde o krimi komedii, čekal bych víc humoru. Ani na chvíli mě nenapadlo, že jde o adaptaci úspěšné divadelní hry, kterou v té době inscenovalo ND Ostrava, ale třeba i Divadlo Vlasty Buriana. Zatímco dnes bereme podvodníky, zloděle, spekulanty a různé vykuky za běžnou součást obchodního prostředí...asi jako vosy, které nám poletují kolem kelímku s Kofolou, tak před sto lety, kdy byl kapitalismus amerického stylu v plenkách, to mělo až dobrodružný nádech. Na dvou lotrech, kterým zhatí plány slušný chlápek se evidentně dal vystavět příběh, který tenkrát zaujal. Dnes to působí poněkud vyčpěle, ale pořád se najde pár střípků do mozaiky, kterou se snažím skládat. Minimálně je to další důkaz, že za těch cca sto let...a nejspíš ani pět set, nebo tisíc, se z nás lepší/horší bytosti nestaly. Ale jak zazní z úst Kolčavy: Dobrej chlap neuvažuje, milostpaní, ten to udělá. To jen lumpové uvažují, než provedou nějaké darebáctví. K tomu to mít se dobře, nebo aspoň důstojně žít, jsou i dnes líp uzpůsobení dacani. I proto je potřeba poctivé, čestné a hodné lidi hýčkat a dělat o nich třeba i průměrné filmy.

Tento film není pozoruhodný jen tím, že je jediný, na kterém spolupracovali O. Nový a H. Haas. Výjimečná je i postava Alíka, kterou ztvárnil Pavel Herbert...nevybavuji si, že by se v nějaké předválečné komedii objevil lehce retardovaný mladík...zdegenerovaný boháč. Společně s obsazením J. Štěpničkové, přispěl právě Herbertův poloherecký-uvěřitelný projev k dramatickému smrádku...hloubce, kterou třeba u většiny Slavínského operetek nenajdete. Navíc Jiřina Štěpničková byla charakterní herečka, která dokázala občasný sentiment pozvednout na melodrama. Ale nemějte obavy, je to mixnuté chytrým verbálním humorem Haase, Vávry a Langera. Do toho všeho je zakomponován i jakýsi otisk doby....výsměch povrchnosti zlaté mládeže i jejich rodičů, kteří úděl chudých považovali za romantiku. Samozřejmě to nemusí sednout všem, ale označit tento film za průměrný, lze jen v kontextu jednoduchých operetek, které stojí "pouze" na hvězdném obsazení a humoru. Tady je toho o dost víc. Velká spokojenost.

Obsahově dle mého gusta; adaptace divadelních her mívají dialogy i vtipné momenty prověřené diváky. Slavínský se navíc obklopil hereckou smetánkou, takže výsledek snad ani nemohl být špatný. Jediné co bych snad vytknul jsou písničky, lepkavé patosem... . Zajímavý "objev" pro mě byla Míla Raymonová. Škoda, že z naší kinematografie zmizela tak brzy.

Madla z cihelny není jen další z mnoha komediálních operetek, jakých chrlil Slavínský čtyři do roka. Tentokrát je scénář propracovanější, má v sobě pár záludností a nemalou míru dramatična. Možná i proto má na komedii netradičně dlouhou stopáž. Zprvu mi trošku vadilo idealizování bohatých, ale uvědomil jsem si, že tenkrát se šlechta k chudým chovala opravdu mnohem lépe, než co dnes předvádí novodobí zazobanci. Takže ten příběh nemusí být jen dobovým kýčem. Tu komediální část obstarával Hugo Haas. A jak jinak opět v postaršené postavě; v době natáčení mu bylo 32 let, ale hrál staršího vdovce. Role barona Dolanského mu skvěle sedla. Naplno využil svých verbálních dovedností, ale i vzhledu. Je škoda, že v té době nebylo zvykem snímat herce zblízka, že jsme si nemohli užít detailnější záběry jeho mimiky. V některých momentech vydá pohled do očí za tisíc slov a nepochybuji o tom, že kdyby dnes někdo dělal remake... . Bohužel pro Lídu Baarovou podobná slova chvály nemám. Konzervatoř nedokončila, vlastně neměla formální herecké vzdělání a v roce 1933 hrála teprve druhým rokem; a žádná sláva to nebyla. Nepatřím sice ke kritikům, kteří ji obecně za dobrou herečku nepovažují, ale ano viděl jsem filmy, kde jí to sedlo mnohem víc. Kdo ale opět nezklamal, byla Tonička Nedošínských a potěšila i malinká rolička Světly Svozilové...moc jí to slušelo. No a to je asi tak všechno. Snad ještě zmíním nevýraznou hudbu a písně. Přesto... . Díky zajímavému mixu komedie a dramatu se společenským přesahem, vznikly velmi dobře fungující pasáže, takže považuji celý film za nadprůměrný, lehce vyčnívající z typické produkce té doby.

Vlasta Burian byl.... stále je král komiků. Jak jinak si vysvětlit, že i tuto nepříliš dobře hodnocenou archiválii vidělo tolik lidí. Svůj díl na tom má jistě i jméno M. Friče, ale pravdou je, že tento kousek nemá dostatek dobrých momentů, abych ho doporučil běžnému TVlouskáčkovi. Dvanáct křesel je OK spíš pro filmové fajnšmekry, případně pro velké fandy chechtkinga Buriana. Jak to celé dopadne ...kam příběh směřuje, bylo zřejmé po pár minutách, takže dvě třetiny filmu vyplňoval situační humor na hraně grotesky. Střídavě povedený. Jednou vidět stačilo.

Emoce, poblouznění, sexuální přitažlivost, citová vyprahlost/nadrženost...na takových základech raší romantické příběhy. A pokud je takový příběh šmrncnutý komedií, tak se tvůrci často ani nesnaží dodat nějaký další přesah, nebo pointu. Romantická komedie vždy končí happyendem...tzn. vždy je od prvních minut předvídatelná. Což se často kompenzuje atraktivním prostředím a sympatickými herci. Pokud na vás ani jedno nezafunguje, tak jako na mě...nejspíš bude i pro vás tento film jen průměrnou jednohubkou. Heche se mi jako žena nelíbí a její postava mi byla dvě třetiny filmu spíš protivná. Do toho hloupá a jaksi nadbytečná pasáž s piráty...uměle vložená, aby byly postavy pod tlakem a měly důvod ostrov opustit. S výjimkou dvou počinů, jsem filmy Ivana Reitmana lépe než průměrně nehodnotil. Tady to nebude jinak. Ten fofr jakým se daly postavy dohromady.... . Romantika a logika sice moc dohromady nejdou, ale aspoň elementární míra uvěřitelnosti, resp. vývoj vztahu, se tam procpat dala. Zcela nevyužitý potenciál.

Poslední muž, Poslední mohykán a Mravnost nade vše. Tyto tři kousky mnohým divákům poněkud splývají. Zatímco první dva jsou adaptací divadelní hry F. X. Svobody a obsahově jsou snadno zaměnitelné, protože v hlavní roli je tady především despotismus, Mravnost nade vše má blíž ke klasické filmové komedii. Netlačí tolik na pilu a nemoralizuje. Nehledal bych tam ani žádnou společenskou kritiku. Pokud pozorně sledujete hned úvodní vysvětlení jak se profesor do takové situace dostal, je vcelku snadné mu to lehké pokrytectví odpustit. Moralizování, odsuzování lidí, předpojatost a upjatost...tenkrát bylo těžké prokličkovat mezi jejich samozvanými aplikátory bez úhony. Pravda vítězí je fajn heslo, ale ona někdy taky ničí životy. Dnes to není o mnoho lepší; vyhnout se křiklounství a názorové vyhraněnosti různých skupin, se snaží nejen slabší povahy. A to často i za cenu neupřímnosti...říct pravdu znamená nechat se oštítkovat. Takže Mravnost nade vše může posloužit nejen jako velmi příjemná a chytrá komedie, ale i k úvahám, jak mravní a rovní jsme my sami. Z těch tří filmů, se mi jeví být nejlepší.