Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V kraji severní Itálie se po celá staletí pěstuje rýže. Každoročně začátkem května sem z celé severní Itálie přijíždějí ženy různých věkových kategorií, aby zde sázením a plením rýže strávily 40 vyčerpávajících dní. Zde nachází útočiště pár mladých pachatelů prchajících před policií - Walter (Vittorio Gassman) a Francesca (Doris Dowling). Když se seznámí se smyslnou a provokativní Silvanou (Silvana Mangano) a seržantem Marcem (Raf Vallone), roztočí se kolotoč nenaplněné lásky, žárlivosti a zločinu, který už nelze zastavit. (ilclassico)

(více)

Recenze (17)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo. ()

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Jedno ze základních děl italského neorealismu v režii klasika tohoto žánru s bezchybným vylíčením sociální situace i několika příkladných, ale ne škatulkových, osudů. Herecké výkony jsou skvělé. Silvana předvádí všechno, co v sobě i na sobě má, a jak tak koukám, tak se ideál ženské krásy a sexsymbolu za poslední půlstoletí až tak nezměnil. ()

Reklama

Fediak22 

všechny recenze uživatele

Film Riso amaro od Giuseppeho De Santisa skúma rozmanité dimenzie ženskosti, vykresľujúc ženy ako centrálne protagonistky. Aj keď sa príbeh občas pohybuje v rámci patriarchálnych schém, sila a autorita ženských postáv sa nikdy nestráca. Marcova rétorika o jednote pracujúcej triedy naznačuje hlboké politické presvedčenie, ktoré sa však ukáže byť povrchné a krehké. Walter skončí ako sebecká postava, ktorá sa skrýva za Francescou pred políciou, čo ho odhaľuje ako nedôstojného partnera pre Silvanu s jej intenzívnou vášňou a ambíciami. V tomto filme sú ženy nositeľkami osudových rozhodnutí. Marco sa ukazuje ako postava obmedzená strachom z rizika a ukrytá za maskou falošného idealizmu. Francesca je však tým, kto ho inšpiruje k akcii svojou odvahou a rozhodovacou silou, pričom on sa obmedzuje len na jej nasledovanie. Muži sú zväčša zbytoční, prípadne ich prítomnosť má devastujúce následky. Silvanina samovražda, tragický akt sebauvedomenia, potvrdzuje dôležitosť žien pre seba navzájom a zároveň zobrazuje deštruktívnu moc mužskej túžby po dôležitosti. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65% ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Hořský smích nad zhořklou rýží. Divoký dobrodružný film z konce čtyřicátých let. Zda neorealistický je spíš otázka. Samotná rýže propůjčuje filmu exotiku, rýžová pole erotiku a sklizená rýže touhu po bohatství. Romantický filtr je sice snadno prohlédnutelný, ale hektičnost děje dá sotva vydechnout. ()

Galerie (24)

Zajímavosti (7)

  • Film Hořká rýže, uvedený do italských kin 21. září 1949, byl prvním neorealistickým filmem, který měl u veřejnosti úspěch. Velký úspěch měla i ve Francii, kde do kin přišlo přesně 3 118 642 diváků. (classic)
  • Natáčení probíhalo v Piemontu, na venkově Vercelli, přesněji v Cascina Veneria (obec Lignana) a v Tenuta Selve (Salasco). Mnohé z exteriérů byly natočeny v Cascina Selve v Salascu, včetně úvodní části s příjezdem pleček na nákladních automobilech (je možno si povšimnout pickupu Fiat 1100 ELR a Lancia 3 RO). (classic)
  • Nápad na film dostal Giuseppe De Santis v roce 1947, když se po návratu z Paříže, kde uvedl Caccia tragica (1947), ocitl na turínském nádraží a čekal na spoj do Říma. Uslyšel písně a zjistil, že se z rýžového pole vracejí plevele rýže. De Santis byl jimi fascinován. (classic)

Reklama

Reklama