Hroch

Hele pyčo, ééé děti, já vám povím pohádku, ale nejdřív si zkuste jazykolam - Šel hroch s hrošicí a třemi hrošáčaty do hroší prdele - No tak v tomhle filmu, teda pohádce, jde pán, se jménem Hroch, hrochovi do žaludku jelikož je, milé děti, hrozným hrochem spolknut. Hrochovi navíc asi blbě fungujou střeva a tak místo aby pana Hrocha vysral, tak ho nechá u sebe v žaludku bydlet. Panu Hrochovi se v hrochovi líbí a začne z jeho báchoru mluvit a šířit do světa všemožný moudra. Zvíře hroch se tak díky panu Hrochovi stává celebritou, protože tu máme mluvícího hrocha, ale to nemluví hroch, ale Hroch. Víte jak jako, že nemluví zvíře hroch, ale pan Hroch z toho hrocha.....No není to legrace? Viď že je Pepíčku, Mařenko, Adolfku? Že ne? Ale děti, vždyť je to vtipné. Že ne? No fájn, uznávám, že je to nebetyčná píčovina , trpěla jsem u toho jak začínající pornoherečka při prvním análu s černochem a v zájmu zachování zdravého rozumu si radši zkoušela prstoklad na mušli, abych se alespoň trochu odreagovala, jenže u tohohle dosáhnout slasti je asi stejně možný jako ukecat, díky věku lehce retardovanou, devadesátiletou babičku, který trčí parte z prdele, k přihlášení se na závod v běhu do schodů se závažím na hrbu. Když už jí do toho ukecáte, tak jí trefí šlak na prvním schodě a z motivační snahy je tak max kolosální průser, jak to vysvětlit doma rodičům když navíc babka nepřepsala poslední vůli a dědit má teta, kterou všichni nesnášíte. Jednoduše řečeno na tenhle film se z vysoka vyserte. (06.11.2017)

Nejsem příznivcem kategorických přívlastků, či odsudků, označovat něco za nejlepší/nejhorší, protože tahle hodnocení jsou vždy subjektivní a často vytržená z kontextu. Přesto tady jsem si celkem jistý – tohle je absolutně nejtrapnější film v dějinách československé kinematografie. Pro zájemce o filmové dějiny ten nejzářnější příklad normalizační „kinematografie zapomnění“ první poloviny 70.let. Dokonce i samotní komunističtí schvalovatelé ve své době nad tímhle veledílem kroutili bezradně hlavou, přestože se okatě otíral o dění „Pražského jaro 1968“ (což jim muselo konvenovat), stáhli ho z kin a neumožnili vysílat ho v TV, protože i pro ně byl až příliš hloupě absurdní a nekoukatelný. I jako studijní materiál záležitost pouze pro otrlé masochisty. (07.11.2013)

Něco tak nevkusnýho jsem už dlouho neviděl. V tomhle "díle" nefunguje prostě vůbec nic. Příběh je na hlavu padenej, navíc scénárista představuje X postav který často nemají žádný význam. Další katastrofa jsou zvuky, ať už se jedná o smích, zpěv nebo řev který tam navíc jsou úplně zbytečně a nechápu co tím režisér sledoval. Pokus o komedii je žalostný, sice tam byly dva momenty kdy by se někdo mohl zasmát, spíš se ale zasmějete nad dialogy a naivitou scénáře (Hlídat maso, neplést se do politiky a vyprat žaludek. I politicky.). Ale asi nejhorší je samotnej účel filmu - líčení událostí roku 68 kde jsou ti "zlí" a pak komunisti kteří nakonec naši zemi zachrání! (nádherně zpracování i v další pecce režiséra Steklého - Za volantem nepřítel). (12.05.2011)

Čekal jsem hodně, ale takhle brutální bizar opravdu ne... Trapný pokus o satiru, který nudí k smrti. Vše, co jsem chtěl říci, tu de facto napsal Tetsuo. Jen bych dodal, že zpěvačku nehraje Naďa Urbánková, ale Helena Blehárová (původní interpretka hitu Š š š) a spíše než Jan Patočka to je Eduard Goldstücker. (27.08.2011)

To se nedá popsat, to se musí vidět. Viděl jsem již pár normalizačních opusů a k tomu můžu přidat i kdejaký jiný rudý škvár z 50. let, ale toto jsem nečekal. To mé vysoké hodnocení nelze brát vážně, ale svým způsobem Steklý nechtěně stvořil kultovní brak. Né takový ten americký, krvavý, vulgární, kozatý brak. Ale takový politickou sračku, co však s jistým nadhledem lze brát jako zábavnou blbost, což nelze říci o těch zhovadilostech co jsem viděl z tehdejší naší tvorby. (06.08.2010)