Slovo

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Nábožensko - kresťanský, filozofický, duchovný, odvážny, i smutno - melancholický film s výraznou kamerou, ale ešte výraznejším človekom za kamerou, ktorý chce ukočírovať problémy z rodiny Borgenovcov, ktorí majú niekoľko rodinných ťažkostí... Carl Theodor Dreyer, je mimoriadny režisér, ktorý prostredníctvom sugestívneho obrazu, dáva zažiť filmové - situácie, na vlastnej koži. Minimalistický pocit, je na mieste, pričom sa používa - minimum strihu, interiérové scény pridávajú na dôraze, ktorý dbá na vžitie sa do postáv, ktoré sú nezpochybniteľné, vo filme dominuje, najmä extrémne výrazná postava, Johannes Borgen, ktorého viera v Boha, je tak silná, že učiní - zázraky. Občas som mal menšie problémy, čo sa týka - záveru, ktorý bol až nad mieru - zaťažkavajuci, že sa mi slzy tlačili do popredia. Silný film so silnou témou ! (31.01.2016)

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. (12.10.2010)

Moc se mi do tohoto snimku nechtelo, cekal jsem artovou onanii v nesrozumitelne nabozenske mluve. Avsak obavy byly zbytecne, vytecne rodinne drama. Vyborna kamera, zajimave postavy, ktere jsou dobre zahrane a v neposledni rade genialni Johannes, co zije v predstave, ze je Jezis. Nezapomenutelny pocin, bezchybny film. (05.10.2018)

Tenhle film naprosto úžasně ždímá emoce, nahlíží na lidi, jejich bolesti a jejich víru. Jedná se o velmi silné a dost filozofující(/teologizující) dílo s několika naprosto úžasně kompozičně promyšlenými scény. Bohužel se jenom nedokážu nikdy ztotožnit s tak naprosto pronáboženskym vyznění snímku. Závěrečná věta mě rozčílila. Víra je věc jednotlivce, ale mám radši, když mi je poskytnuta větší svoboda v interpretování a přemýšlení nad filmem. Takhle se stává film přehnaně dogmatickým. Pro mě jako pro ateistu je to těžce zkousnutelné, cítím, že je mnou manipulováno a to se mi nelíbí. Netušil jsem, že Dreyer je Ježišova Leni Riefenstahl ;) (26.08.2010)