Kytice

Kytici Karla Jaromíra Erbena jsem si mezi vší tou povinnou četbou, kterou nás učitelé zásobovali, poměrně dost oblíbil, a to nejen díky skvělé zvučnosti Erbenových textů (snadno se to učilo nazpaměť…), ale hlavně kvůli celkovému hororovému nádechu a rázným pointám jednotlivých balad. Tento literární skvost rozhodně není nejsnadnějším materiálem pro filmovou adaptaci, sice nabízí spoustu příležitostí pro tvorbu nádherných obrazů, zároveň je však vzhledem k narativní strohosti balad obrovskou výzvou pro filmového vypravěče. F.A. Brabec bohužel není kdovíjakým vypravěčem a v Kytici se omezil na pouhou vizuální interpretaci s mechanickým drmolením veršů. Je znát, že tvůrce je především kameraman, proto se snaží neustále opájet obrazem, využívá optických triků a kýčem prolezlých aranžmá, přičemž se mu v tom všem ztrácí jakákoliv dramaturgie. Brabec rezignoval na poctivé vyprávění a pokud se snaží být sofistikovanější, je to ve výsledku spíše k pousmání, viz propojení jednotlivých balad skrze postupně zhasínající svíčky – v tomto ohledu jsem se cítil velmi ošizen. Některé části filmu jsou na český film nezvykle pohledné, u Svatební košile jsem si vzpomněl na dílo Juraje Herze, u Dceřiny kletby jsem obdivoval práci s pohybem kamery (kamera otřásající v rytmu bubnů, které zase napodobují tlukot srdce…to je pro mě vrcholný moment celé Kytice) a i ten podvodní svět ve Vodníkovi mě celkem uspokojil. Z filmové Kytice se tak stala pouhá manýra – stín velkého díla. Značně nevyrovnané herectví, které je navíc stěžováno veršováním, a některé technicky nezvládnuté momenty (+celá zvuková stopa – dialogy trhaly uši), jako je například vražda ve Zlatém kolovratu, kdy se místo do oběti bodá do vzduchu, výsledné zklamání jen prohlubují. Lépe by celá adaptace dopadla, kdyby se z balad vzal jen námět, rozepsaly se normální dialogy, neboť zvolený otrocký přístup se příliš neosvědčil. Navzdory všem záporům se však jedná o zajímavý experiment dokazující, že by i hororový žánr mohl koexistovat s českými reáliemi. (18.10.2010)

„Zemřela matka, do hrobu dána.“ Morbidita ožíva. Unikátny, trúfam si tvrdiť, že i na svetové pomery originálny projekt, režisér formou filmových „poviedok“ sfilmoval básne. V tomto prípade mrazivé Erbenove verše. Keď som to videl v r. 2000 v kine, bol som uchvátený, ale najbližšie som si Kyticu pozrel až v r. 2022 a myslel som, že už to nebude ono. Ale je. Vlastne je to možno dokonca ešte o chlp lepšie. Z výsledku je značným spôsobom cítiť prítomnosť manželov Jakubiskovcov a to nielen vo forme postupne sa zväčšujúceho (mimochodom, skvelý nápad) pochodu maškár, aj keď áno, práve z neho najviac cítiť Jurajovu lásku k podobne bizarným atmosférickým scénam. Snímka je sympaticky krátka, vďaka čomu odsýpa a nenudia ani slabšie poviedky. Tá s kráľom je šialene ponurá, až sa nechce veriť, že TOTO Erben skutočne napísal, ale predsa len to v porovnaní s prvými príbehmi nie je ono. Určite sa nedá povedať, že si tvorcovia nechali na koniec to najlepšie. Režisér Brabec mal náročnú prácu, keďže behom jediného filmu musel jednak vystriedať odlišné ročné obdobia (zima, leto), ale tiež natáčal na chodúľoch a pod vodou, nevraviac o „lietajúcich“ pasážach. Snímka je poburujúca, drsná a absolútne úchylná (sekanie rúk a nôh, vypichávanie očí, vražda bábätka, udusenie vlastného dieťaťa). Z pšeničných polí zaliatych obedňajším žeravým letným slnkom na vás dýchne prenikavá, vyčerpávajúca horúčava, jarné ovocné sady sú nádherne rozkvitnuté a jesenným lesom lietajú žlté, červené a hnedé lístie padajúce zo stromov. Herci sú skôr figuríny, než že by mali šancu podať strhujúci výkon, ale minimálne Bolek Polívka ako polednica (!) je nezabudnuteľný i na minimalistickom priestore. Skvelý je démonický Karel Roden, absolútne geniálny je (taktiež na minimalistickom priestore a dokonca v nemej úlohe) Jiří Schmitzer ako umrlec (majstrovsky hnusná scéna behom pár sekúnd prekonáva komplet celoživotnú tvorbu Georgea A. Romera a to hovorím ako jeho fanúšik), k tomu pôvabná Linda Rybová (Rybová! V príbehu o vodníkovi!!) a i na malom priestore dokáže plátno ovládnuť 78-ročná krásne utlmená Stella Zázvorková. Vadila mi nudnejšia poviedka s kráľom a na scénach s rybníkom príliš vidno, že sa herci snažia zadržiavať dych, nepôsobia prirodzene, určite to z ich strany chcelo viac trénovať (najuveriteľnejšie pôsobí bábätko). Vyzdvihnúť musím samozrejme omračujúcu vizuálnu stránku, napr. matka oblečená v expresívnom červenom kostýme stojaca zbedačene v otvorenom okne a na parapete sú položené desiatky červených jabĺk. Brabec je bývalý kameraman, kameru ovládal i v tomto filme a je to sakra poznať. Kino Považan NMnV 2000 (27.12.2004)

F. A. Brabec navštěvoval stejnej gympl jako já, ale v hodinách literatury asi nedával moc pozor. Kytice je jedno z mála básnických děl, které jsem přečetl (dokonce několikrát), a obrazy v mojí mysli ani na deset mil nepřipomínaly to, čeho jsem byl svědkem. Jednotlivé záběry sice vypadají dobře, některé dokonce krásně, ale smysl pro dramatičnost příběhu, atmosféru, gradaci, se ztratil někde mezi stránkami a režisérovým mozkem. Např. Vodník má naprosto zprzněnej konec, to není interpretace, ale naprosté popření celého vyznění básně. Svatební košile zase nepřipomínají temný horor s postupným odhalováním nebezpečí, Roden se od začátku houpe na laně s tak bledým obličejem a tak nemožnou intonací, že by neoklamal ani Mařku z Veselokravic. Pán co jede z lesa sám a sám pro změnu vypadá spíš jako loupežník. Nemluvě o Polednici Polívkové, jejíž "dej sem dítě" mi přivodilo málem smrt uřehtáním se. Tohle zkrátka není ten Erben, který klade otázky viny a trestu, který jednou větou nechá dopadnout strašnou skutečnost na čtenáře. Tohle jsou roztahané obrázky bez vnitřního náboje, kde herci přehrávají o sto šest. (10.09.2008)

Filmové zpracování Kytice je do jisté míry autonomní záležitost. Asi nelze srovnávat film s básnickou předlohou. Má jiné výrazové prostředky, jinou poetiku, jiné silné a slabé stránky. Film je vizuální básní. Důležité jsou barvy, tvary, rytmus, pohyb. Cenná je ale i komika. Nadsázka patrná především ve Svatební košili. Rozhodně nadprůměrné dílo... (08.04.2007)

Brabec si dovolil zrežírovat jednu z největších českých literárních klasik, ale podle mě to zvládl s grácií. U jednotlivých básní trochu kolísá jejich úroveň (třeba Svatební košile se nedá srovnat se Štedrým večerem apod.), ale dohromady to tvoří fungující celek, který je ještě doplněn skvělou hudbou a úžasnou kamerou. Schmitzerův umrlec a Polívkova polednice mě fakt dostaly ;-). Po druhém zhlédnutí se utvrzuju v 5* hodnocení. (16.12.2007)