Jan Jíra

Byl třikrát ženatý a všechny jeho ženy mu řekly nakonec totéž - ty ses měl oženit s filmem. Kinař a filmový distributor Jan Jíra soudí, že právě ten, kdo vybírá a posílá filmy do kin, má nezaměnitelné poslání. Je to on, kdo zprostředkuje setkání tvůrců a diváků, uměleckého díla, za které film stále považuje, s lidmi v kinosále. Profesí byznysmen, vyznáním milovník filmu, i tak by se to dalo říct.

Oblíbená postava českého filmového světa a de facto obnovitel distribuce artových filmů v popřevratové době, je manažer-selfmademan. Jeho láska k filmu a smysl pro podnikání se neutvářela na školách ani v kursech, ale přímo v životě tváří v tvář lidem a poválečným dějinám na malých českých městech: V Lounech, Chebu, Žatci a znovu v Lounech. Jan Jíra tam založil filmové kluby nebo kina filmového diváka. Několikrát ho z práce, kterou miloval, normalizační činitelé vyhodili, ale on se jinde zase objevil. Z maloměstského nadšence se po listopadovém převratu stal ředitelem Ústřední půjčovny filmů v Praze, u něhož si podávali dveře i zástupci velkých studií.

V roce 1994 potkala Jana Jíru ztráta prvorozeného syna. Ze dne na den začal měřit život jiným metrem. Uvítal prodej zprivatizovaného Lucernafilmu Bontonu a založil společnost Cinemart, která se věnovala distribuci kvalitních českých, evropských a nezávislých snímků. Cinemart byl také koproducentem českých filmů (Kolja, Samotáři, Jedna ruka netleská aj.) Přátelé mu nabídli malé role ve filmech (Nejistá sezóna, Akumulátor 1, Eliška má ráda divočinu), takže je v encyklopediích uváděn i jako producent a herec. Srdcem však zůstal provždy kinařem.

V roce 2004 odešel do důchodu a ještě nějaký čas pracoval v Cinemartu jako konzultant. Nyní je již důchodcem na plný úvazek. I když ne tak docela – filmové dění sleduje a dotýká se ho v Praze (bydlí nad kinem Evald, jehož vznik koncem devadesátých let inicioval), „baterky dobíjí“ v Lounech, kde se z okna svého bytu kochá krásou milovaného města a linií Českého středohoří.

Česká televize