tomtomtoma

Lucía, neboli žena zajatkyní vášní doby i vášní srdce. Humberto Solás sice postupně představuje tři různé filmové styly, avšak dělá to po svém, zachází do krajností, do grotesknosti, víří náladou, aby vycenil zuby a spatřil lidskou důstojnost. Kameraman Jorge Herrero předkládá pečlivě uspořádané obrazy, neklidně pulsujícím pohybem kreslí psychedelická zákoutí lidských duší, bolest a bídu toho lidského spolubytí. Vírový pohyb obrazu uvádí do pohybu synchronní tanec těl i citů, jeden tanec je překrýván druhým, tančí se na slunci, tančí se ve křiku zoufalství, tančí se ve vlastním nitru. Hudební podkreslení Lea Browera zvýrazňuje a doplňuje leitmotivy situací. První dílek spojuje osobní intimní zkušenost s nadosobním rámcem, ve druhém subjektivně nalézaný smysl volá po obecné platnosti a třetí díl pak osobní intimní zkušenost představuje jako moment, jehož můžeme využít ke svému vlastnímu uskutečňování. Rok 1895 a nové rozhoření bojů za nezávislost. Aneb náhle zjevící se iluze lásky a lákání lásky jako past, do níž se řítí Lucía (Raquel Revuelta). Víra v lásku se mění ve zmar, běs a věčnou rozervanost. Nesporných úspěchů, jak dokazuje Rafael (Eduardo Moure), lze docílit zajisté netradičními způsoby. Rok 1932 a počátek pádu diktatury Gerarda Machada a následný nenápadný nástup Batistovy diktatury. Aneb láska jako osobní protest a revolta, jež však díky všem okolnostem vnějším nabývá obecnou platnost. Láska opětovaná dodává sílu, jak poznává Lucía (Eslinda Núñez), avšak protest úplný vyžaduje celkové nasazení, jak poznává Aldo (Ramón Brito). Protest jako forma útěku, nakonec nezdařeného. Rok 196.. a manifestace skutečného úspěchu revolučního vítězství. Aneb láska jako možný impuls k překonání předsudků, tj. střet tradičního s tím, co díky emancipaci zdravě nabírá na sebevědomí. Bezelstně vitální Lucía (Adela Legrá), chorobně žárlivý Tomas (Adolfo Llauradó) a jejich manželský svazek. Dokáže však láska překonat vlastní omezení? Lucía, to je vír a osobní účast v centru dění a ženská emancipace volající po naplnění svých vlastních potřeb. Poezie, pohyb, detail, lákání a choreografie proudu, stylová filmová výpověď.

Hostinec na Temži je dalším zábavním kusem dle představ Edgara Wallaceho o kriminálním žánru. Stejná šablona, karikující nadnesení, zřetelná i nezřetelná strana zločinu, dívka v ohrožení, neznámá hlava zla, duchaplný hrdina a cosi utajovaného. Je to ten staromilský pohled mužů na svět, jenž má svým způsobem zcela zřetelné odlišení dobra a zla a hrdinské kousky jsou přirozeností. Hostinec na Temži je plný mužské vilnosti, ironicky nadnesené škádlivosti a stylizované performance. Hrdinou je inspektor londýnské říční policie Wade (Joachim Fuchsberger). Temže se stala odkladištěm osob již nepotřebných, navíc v okolí nechvalně proslulého brlohu nočních ptáčků, ach, ti blázínci pomatení! Nezkušenou jemnou dívkou v ohrožení je Leila Smith (Brigitte Grothum), a za ní se skrývá tajemství. Mužská vilnost se chtivě natahuje! K výraznějším postavám patří obezřetná provozovatelka onoho dotyčného hostince s tajemstvím Nelly Oaks (Elisabeth Flickenschildt), afektovaně vlezlý nocležník hostince s tajemstvím Gregor Gubanow (Klaus Kinski) a též vilný kapitán nákladní lodě s tajemstvím Brown (Heinz Engelmann). Z dalších rolí: další povedené kvítko hostince Roger Lane (Jan Hendriks), k veslařskému výkonu tak svědomitě se připravující Barnaby (Eddi Arent), po úlevné zpovědi toužící Anna Smith (Hela Gruel), poctivá fyzická ochrana hostince Velký Willy (Rudolf Fenner), nebo velmi vytížený soudní patolog s tajemstvím Dr. Collins (Richard Münch). Hostinec na Temži je filmovým pobavením, stylizovaným ke svému obrazu wallaceovské značky zábavy.

Mrtvé oči Londýna jsou typicky stylovou zábavou německé série Wallaceovek. Karikující rozkreslení všech vystupujících, hrubá síla temné strany děsí již svým zjevem, mozek temné strany nezbytně s kultivovanější vizáží, napětí se střídá s odlehčenější polohou, střih rytmicky rozkmitává boky, hrdina překonává překážky a nástrahy díky svým schopnostem i dílem šťastných náhod. V jednu chvíli se zdá, že zcela všichni si navzájem vyhrožují a vydírají se. Nakonec, každý se pokouší zbohatnout tím způsobem, s nímž je nejvíce provázán osobně či pracovně. Soukolí chobotnice neúprosně všechno v celek propojuje, jednotlivá chapadla se vzájemně úkolují i odstraňují, vítězí ten, kdo má co nejširší rozhled a vhled zároveň. Hrdinou hrátek k pobavení je Larry Holt (Joachim Fuchsberger), důvtipný inspektor Scotland Yardu, jenž větří rozsáhlejší kriminální potíže. Detaily případu nejsou podstatné, o to méně oběti, důležitější je honba za zlem, jež je rozdrobeno do více částí. Hrdinkou v napětí je Nora Ward (Karin Baal), mladá ošetřovatelka slepých a znalkyně Braillova písma. Je pomocnicí, ale i návnadou a konečným cílem. Mezi výraznější postavy zde patří ctihodný nevidomý reverend v čele útulku pro slepce Paul Dearborn (Dieter Borsche), majitel pojišťovny v nesnázích z krutých nehod a náhod Stephan Judd (Wolfgang Lukschy) a Holtova pravá ruka s tou osobitou střeleckou přípravou, seržant Sunny Harvey (Eddi Arent). Z dalších rolí: Juddův svéráznější tajemník Edgar Strauss (Klaus Kinski), zkušený vyděrač Flimmer-Fred (Harry Wüstenhagen), děsivý slepec Jack Farell, neboli Blind Jack (Ady Berber), nezabezpečená kráska Fanny Weldon (Anneli Sauli), či Nořina unesená teta Ella Ward (Ida Ehre). Mrtvé oči Londýna jsou filmovým druhem zábavy, nic více být ani nechtějí. Stylová atmosféra, kulisy, projevy. Karikující nezvedeně své svody a napětí. Své určení vrchovatě plní.