tomtomtoma

Charlotta a její Jules je převrácenou jednoaktovou hrou Lhostejný krasavec od Jeana Cocteaua z roku 1940 pro Édith Piaf. Jean-Luc Godard do své "mužské" verze vložil také sarkastické poznámky ke své nově rozvíjející se profesi filmařské. Děj je prostoupen mohutným proudem monologu, v němž Jules (Jean-Paul Belmondo) uvolňuje své naděje, obavy i zoufalství, vše skrývající za výčitkami, neboť právě tím maskuje vnitřní strach. Charlotte (Anne Collette), Julesova milenka má však své vlastní představy o budoucnosti. Charlotta a její Jules je nesmlouvavě jízlivou anekdotou, k mužům krutě upřímnou.

Příběh vody je novovlnnou proklamací romantiky. François Truffaut spolu s kameramanem Michelem Latouchem nasnímal obrazy, ale pak si s tím nevěděl rady, a tak Jean-Luc Godard napsal komentář a sestavil záběry podle svého přesvědčení o jiných způsobech filmařské seberealizace. Tím získal film dynamický spád a lehčí absurdnější nadnesení. Zájem je soustředěn na mladou studentku (Caroline Dim) a mladého muže s automobilem (Jean-Claude Brialy), cestu ze zaplavané vesnice a odlehčený počátek "romantického" vztahu. Výsledkem jsou příjemné filmařské hrátky. Je to vlastně příhodné využití aktuálních podmínek.

Charlotte a Veronika aneb Všichni kluci se jmenují Patrik je svižnou i osvěžující ironickou anekdotou. Jde o třetí filmový kousek ze čtyřdílné Rohmerovy série o Šarlotě a Veronice. V popředí zájmu jsou vztahy mezi muži a ženami, vztahy mladých lidí, jež se vymaňují z dlouhodobě tradičních představ. Opojení životem bývají nenadálá a vzrušující, zbavují pochybností a přirozené nedůvěry (nebo spíše obezřetnosti). Nezbedná anekdotická hříčka je jásavou komorní skladbou allegro se zasněním pro tři protagonisty: do čtení ponořenou studentku estetiky Charlottu (Anne Collette), její spolubydlící, rovněž studentku, avšak práv Véronique (Nicole Berger) a mladého, nadšeného a hlavně neodbytně neúnavného sukničkáře Patricka (Jean-Claude Brialy). Všichni kluci se jmenují Patrik, to je určitý svár mezi hledáním lásky a hledáním potěšení. Na jedné straně jsou romantické představy, na té druhé zas spíše bezelstná radost ze sportovního úspěchu. Lehké, štiplavé, přesto povznášející. Hravostí je prostoupen nejen děj, ale také způsob podání.

Koketní žena je lehkým ironickým dílkem začínajícího filmaře Jean-Luca Godarda. Maupassantova povídka z roku 1886 byla upravena pro poválečnou Ženevu a skromné filmařské počátky nadšence. Aneb skryté touhy, pokušení a zvědavost, vše jako jízlivý posměšek maloměšťácké morálce. Hlavní postavou je Agnès (Maria Lysandre), mladá žena ve zpovědi z pokušení a z hříchu, jenž se vlastně udál z obavy z veřejného skandálu. Z dalších rolí: na nerozvážnou ženskou výzvu tak rázně reagující mladý muž (Roland Tolmatchoff), Agnèsin koketní vzor (Carmen Fontanet) a její ulovená potřeba k živobytí (sám Jean-Luc Godard). Příjemné pobavení.

Operace Beton byla první příležitostí Jean-Luc Godarda v jeho filmové (sebe)realizaci. Vznik filmu se klade do let 1954 - 1955. Aneb i "obyčejná" práce nám může přinášet ojedinělé příhodné okamžiky vlastní tvůrčí seberealizace. Jde však spíše o zajímavost, jíž neschází jistý poetický půvab, z úplného počátku později jednoho z nejvýraznějších světových filmařů. Stavba betonové gravitační přehrady Grande Dixence ve Švýcarsku byla naplněním poválečných zvyšujících se požadavků po energiích. A zhruba dva roky byl u toho rovněž Godard.

Za mraky je intenzivní koncentrací indoíránského sentimentu, kde se za emoce vydávají hysterické záchvaty, neboť pouze krajní situace nás zajímají. A protože tu jde o Bombaj, nescházejí ani indické tanečky či šarády. V uměřené podobě, neb režisérem filmu byl Peršan Madžidi, mistr pompézního patosu. Základním motivem je vnitřní proměna člověka. Jde o uvědomění si sebe sama a o převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život. Hledat nějakou životní spravedlnost nemá žádný význam, tou je pouze naše konečnost, z níž se nelze nijak vyvázat, nelze ji ani na někoho jiného delegovat. Tvrdost života - přesněji řečeno lidského spolubytí - nás může dostat na hranici (spíše však až za ni či mimo ni) právního uspořádání spolubytí. Stojí za tím zhodnocení našich životních zkušeností. Přesto však ani tehdy nás zcela neopustí vzdalující se vzpomínky jiného druhu a širší životní podvědomí. Dalším motivem je osobní svoboda v zásadně omezujících životních podmínkách, neboť právě ona vnitřní svoboda je totiž zdrojem našeho naplnění. Madžidi pro zvýšení účinku poslání zhustil koncentraci traumaticky katarzních prožitků až do hysterického výkřiku lidského bytí. Hrdinou příběhu je Amir (Išaan Čattar), lehkomyslný floutek, jenž je zvyklý obstarávat pouze své vlastní zájmy. Až náhoda ho konfrontuje s životem své vlastní sestry. Ba, nepřímo zaviní její pád. Za činy se však nakonec stejně musí převzít vlastní zodpovědnost. Tím se získává také naplnění. Hlavní ženskou postavou je Tara (Malavika Mohanan), Amirova sestra a pracovitá pradlena. Její bolestí je osamělost, jež se promění v panický strach v nenadálém životním předělu. Z výraznějších postav: prostá a chudá stará Tamilka z jižní Indie ve strachu o život syna Pati (Šarada) a její ještě dvě nedospělé vnučky Taniša (Dhwani Radžeš) a Aša (Amruta Santoš Thakur), či malý vězeňský klučík Čotu (Šivam Pudžari). Z dalších rolí: majitel prádelny, Tařin zaměstnavatel a Patin syn Akši (Goutam Ghose), Amirův brach v tom životě lehkomyslném Anil (Akaš Gopal), těžce nemocná Čotuova matka (Tanništha Čatterdží), či nevybíravý kuplíř Rahoul (Šašank Šende). Za mraky: jednoznačným vítězem je především patos, sentimentalita a pohyb. Život osamělý i život lehkomyslný jsou již navždy přervány náhodnou okolností, neblahým následkem nezodpovědnosti. Klíčem je lidskost, ale ta je přehlušena Madžidiovou kýčovitostí.

Muhammad: Posel Boží je pompézním kýčem. Madžidi ve svých filmech v průběhu času odhaloval stále silnější tendence k pompéznosti (snad jako vyrovnání se s Hollywoodem), až konečně zde, ve filmu Muhammad: Posel Boží, jako mohutný gejzír tato jeho tendence vytryskla s oslavnou fanfárou v opulentní vizuální orgie. Hlavním účelem filmu je oslava a velebení Proroka, a to s plnou parádou, což značí efekty, záře, blyštivé flitry, zázraky, důvěřivá víra a do všech směrů rozmáchle cákající kýč. Aneb dětství Muhammada, jeho životopis, pod vlivem pozdějšího legendarizovaného nánosu, tedy stejného procesu, který postihl před ním rovněž Zarathuštru, Buddhu či Ježíše. Madžidi kouzlí, po této stránce jde o náramnou podívanou. Jako šíita nemá problém se zobrazením Proroka, přesto ve jménu celého muslimského světa zvolil kompromis a neodhaluje jeho tvář, avšak kritice sunnitů se tím nikterak nevyhnul. Jisté kritice, byť byla v menšině, se Madžidi dočkal také u šíitů. Důvodem byl způsob vyobrazení, byť tím nebyl vznesen žádný požadavek kritičnosti k Prorokovi, jen po poněkud menší porci kýčovitého slintání. Mezi důvody, které vedly většinu z kmene Kurajšovců do opozice k Muhammadovi, byla obava ze ztráty privilegovaného postavení (vázané na prominentní postavení při organizování náboženských poutí), neochota podřídit se Muhammadově politické svrchovanosti a vidina odsouzení předků do pekla. Vedle Muhammada, o jehož vyvolenosti nemohlo, ani nemůže být vůbec žádných pochyb, stojí za zmínku: hášimovský vůdce, Prorokův strýc a ochránce Abú Tálib (Mahdi Pakdel), Prorokův děd i pěstoun, Abú Tálibův tatíček a jeden ze starších kmene Kurajšovců Abdul Muttalib (Alireza Šodža Nouri), dosti ambivalentní významnější židovský obchodník v oblasti Samuel (Mohsen Tanabandeh), nejhlavnější dohlížitel nad otroky mekkánkými Abú Sufján (Dariuš Farhang), Prorokův pocitem ublížení postižený, a proto též nevstřícný strýc Abú Lahab (Mohammad Asgari), Prorokova beduínská kojná Halima (Sareh Bajat), Prorokova tak milující a laskavá maminka Ámina (Mina Sadati), Abú Lahabova ctižádostivější manželka Džamila (Ra'na Azadivar), či proslulý křesťanský mnich a potvrzovatel vyvolení ze syrské Bosry Bahíra (Sadegh Hatefi). Muhammad: Posel Boží jest vskutku velkolepou podívanou! Tolik kýče k idealizovanému zachycení legendy a čisté víry. Inu, ikona.

Ráj na západě je intimním a ironickým filmem. Slovní charakteristiky začínající písmeny "multi" jsou spíše výrazem předsudečnosti, film je Gavrovým niterným výrazem, z něhož nevynechává ani to své osobní partyzánské zanícení. Cesta mimoevropského imigranta, jež začíná na písečné pláži řeckého letoviska a končí v Paříži, je obecnou cestou všech mimoevropských imigrantů za mámivou vidinou blahobytu a ráje tzv. západní civilizace. Nelze ani hovořit o vstřícném přijímání, spíše o zneužívání. Dalším nezanedbatelným aspektem příběhu je osamělost, a to nejen imigranta, nýbrž i většiny těch, s nimiž se na své cestě zásadněji střetne. Kouzelník je nekompromisní personifikací mámivé vidiny blahobytného života evropského liberálního prostoru. Přičemž však liberalizace značí také duchovní i bytostné odcizení člověka. Hrdinou příběhu je Elias (Riccardo Scamarcio), jenž vytrvale směruje za svou představou životního ráje. Navíc, snová vidina je na začátku povzbuzena příslibem, který však pronese příslušník západní civilizace, je tedy spíše, jak se později ukáže, zdvořilostní frází. Z dalších rolí: Eliasův kumpán z počátku cesty za rájem (Odysseas Papaspiliopoulos), rozporuplný manažer řeckého letoviska Eden Jack (Eric Caravaca), obezřetná ředitelka letoviska (Marissa Triandafyllidou), osamělá německá turistka v řeckém letovisku Christina Lisner (Juliane Köhler), úspěšnější kouzelník Nick Nickleby (Ulrich Tukur), osamělá řecká vesničanka Sofia (Dina Mihailidou), ten nevyzpytatelný manželský páreček (Anny Loulou a Ieroklis Michaelidis), vstřícní němečtí kamioňáci Günther (Florian Martens) a Karl (Antoine Monot Jr.), Eliasův krajan (Zirek), či laskavá pařížská dáma (Anny Duperey). Ráj na západě je ironií řeckého partyzána, intimní zkušeností a rovněž jízlivostí směřující k bobtnajícímu sebevědomí západního civilizačního okruhu. Niterná desiluse, přesto zároveň okouzlení životem.

Zvláštní oddělení je nelítostným útokem levicového partyzána Costy-Gavry na politické zatuchlosti, které ve své podstatě popírají vlastní a na právním systému založené principy. Je filmovou adaptací knižní předlohy Hervé Villerého Aféra Zvláštního oddělení z roku 1972. V krajních situacích, obvykle nazývaných krize, přestává být závazný právní systém povětšinou tou základní normou a prvotním principem společenského spolubytí, což se tradičně obhajuje vyšším zájmem nebo jako nezbytné a tedy nutné bezpečnostní opatření, byť to bývá spíše vyjádřením bezradnosti, případně zneužitím moci. Válka a s ní spojené atributy (jako je okupace) takovou situaci nepochybně navozují, právě v ní se právní systém mění z určité jistoty při základním vymezení života v potencionálně drastickou možnost úplného podrobení. S tím Gavras nemá, ani nemůže mít, slitování. Veškerá zdůvodnění či obhajoby totiž narážejí na skutečnost osobního morálního selhání, a nezáleží na tom, zda byl toho příčinou strach nebo prospěchářství. Hlavní pozornost na sebe nepoutá žádná postava, nýbrž sama situace v okupované Francii, nechvalně proslulá úloha vichistické politické reprezentace a ta justiční poslušnost právu odporujícím požadavkům. Z postav zaujmou: svatost práva chabě bránící ministr spravedlnosti Joseph Barthélemy (Louis Seigner), směru moci poslušný generální tajemník ministra spravedlnosti Georges Dayras (Roland Bertin), novému vládnímu směru velící ministr vnitra Pierre Pucheu (Michael Lonsdale), spojující článek mezi vichistickou vládou a německým velením markýz Fernand de Brinon (François Maistre), jeden z vůdců levicové mládeže Pierre Georges, neboli Frédo (Jacques Spiesser), spolehlivý muž ministra vnitra v Paříži Jean-Pierre Ingrand (Henri Serre), trojice legalizující pochybnou právní úpravu, generální prokurátor Raoul Cavarroc (Pierre Dux), vrchní státní zástupce Maurice Gabolde (Jacques François) a vrchní předseda odvolacího soudu Francis Villette (Claudio Gora), předsednictví nového soudního tribunálu znechuceně odmítající soudce Cournet (Michel Galabru), požadavkům moci vstřícný jmenovaný předseda Zvláštního soudu Michel Benon (Claude Piéplu), soudce s největší porcí pochybností René Linais (Jean Bouise), další soudní přísedící Maurice Cottin (Hubert Gignoux), Robert Baffos (Jacques Ouvrier) a Paul Larricq (Alain Nobis), malý polský utečenec Abraham Trzebrucki (Jacques Rispal), v mládí po životě lačný Émile Bastard (Yves Robert, jako mladý Jean-Denis Robert) či již podruhé souzený novinář z L'Humanité Lucien Sampaix (Bruno Cremer). Zvláštní oddělení je nesmiřitelné vůči přestupkům morálním, což je dobře, neboť se zastává člověka. A protože má vše politické tlustou hroší kůži a vyhrazuje si i nadále možnost překračovat právní rámec, tak Gavras nelítostně seká.

Úspěšný muž je kubánským programním filmem revolučního typu. Takový druh vznikal kdysi rovněž u nás, nese morální, ideologicky zabarvené, poslání. Atmosféra je přiléhavá, děj zkratkovitý, rozptyl let 1932 až 1959 ani nic jiného neumožňuje. Kameraman Livio Delgado předkládá obrazy, po okraj plné pohybu nebo emocí a vášně, kontrasty dynamické i tvarové, choreograficky i esteticky sladěné tempo. Nekompromisně posouvá Solás figurky na šachovnici kubánského předrevolučního vývoje. Ambivalentním hrdinou je Javier Argüelles (César Évora), lehkovážný mladíček, jenž brzy zjistí kudy vede cesta k úspěchu, k výsadnímu společenskému postavení. Přesto se musí, obzvláště z vlastního nitra, něco obětovat. Na oplátku zase něco vzít, když se zmírá touhou tělesnou a touhou po moci zároveň. K výraznějším postavám příběhu patří Javierův starší, morálně zásadový bratr Darío (Jorge Trinchet), z celkového vývoje zklamaná matka bratrů Argüellesů Raquel (Raquel Revuelta), svůj nový objev střežící si zpěvačka Rita (Daisy Granados) a manželka obou bratrů z nejvyšších kruhů Ileana (Mabel Roch). Z dalších rolí: loutkář Machadova režimu Iriarte (Rubens de Falco), zásadně úspěšný Puig (Carlos Cruz), mocný strýček bratrů Lucilo (Miguel Navarro) či mocný otec Ileany Ponce (Ángel Toraño). Úspěšný muž je z filmového hlediska kvalitním výtvorem s velkolepě pojatým, jinak to snad ani nelze popsat, niterným rozerváním. Úspěch a co vše se za tím skrývá.