tomtomtoma

Lucía, neboli žena zajatkyní vášní doby i vášní srdce. Humberto Solás sice postupně představuje tři různé filmové styly, avšak dělá to po svém, zachází do krajností, do grotesknosti, víří náladou, aby vycenil zuby a spatřil lidskou důstojnost. Kameraman Jorge Herrero předkládá pečlivě uspořádané obrazy, neklidně pulsujícím pohybem kreslí psychedelická zákoutí lidských duší, bolest a bídu toho lidského spolubytí. Vírový pohyb obrazu uvádí do pohybu synchronní tanec těl i citů, jeden tanec je překrýván druhým, tančí se na slunci, tančí se ve křiku zoufalství, tančí se ve vlastním nitru. Hudební podkreslení Lea Browera zvýrazňují a doplňují leitmotivy situací. První dílek spojuje osobní intimní zkušenost s nadosobním rámcem, ve druhém subjektivně nalézaný smysl volá po obecné platnosti a třetí díl pak osobní intimní zkušenost představuje jako moment, jehož můžeme využít ke svému vlastnímu uskutečňování. Rok 1895 a nové rozhoření bojů za nezávislost. Aneb náhle zjevící se iluze lásky a lákání lásky jako past, do níž se řítí Lucía (Raquel Revuelta). Víra v lásku se mění ve zmar, běs a věčnou rozervanost. Nesporných úspěchů, jak dokazuje Rafael (Eduardo Moure), lze docílit taktéž netradičními způsoby. Rok 1932 a počátek pádu diktatury Gerarda Machada a následný nenápadný nástup Batistovy diktatury. Aneb láska jako osobní protest a revolta, jež však díky všem okolnostem vnějším nabývá obecnou platnost. Láska opětovaná dodává sílu, jak poznává Lucía (Eslinda Núñez), avšak protest úplný vyžaduje celkové nasazení, jak poznává Aldo (Ramón Brito). Protest jako forma útěku, nakonec nezdařeného. Rok 196.. a manifestace skutečného úspěchu revolučního vítězství. Aneb láska jako možný impuls k překonání předsudků, tj. střet tradičního s tím, co díky emancipaci zdravě nabírá na sebevědomí. Bezelstně vitální Lucía (Adela Legrá), chorobně žárlivý Tomas (Adolfo Llauradó) a jejich manželský svazek. Dokáže však láska překonat vlastní omezení? Lucía, to je vír a osobní účast v centru dění a ženská emancipace volající po naplnění svých vlastních potřeb. Poezie, pohyb, detail, lákání a choreografie proudu, stylová filmová výpověď revoluční Kuby. Pozoruhodná Solásova filmová nekompromisnost.

Hostinec na Temži je dalším zábavním kusem dle představ Edgara Wallaceho o kriminálním žánru. Stejná šablona, karikující nadnesení, zřetelná i nezřetelná strana zločinu, dívka v ohrožení, neznámá hlava zla, duchaplný hrdina a cosi utajovaného. Je to ten staromilský pohled mužů na svět, jenž má svým způsobem zcela zřetelné odlišení dobra a zla a hrdinské kousky jsou přirozeností. Hostinec na Temži je plný mužské vilnosti, ironicky nadnesené škádlivosti a stylizované performance. Hrdinou je inspektor londýnské říční policie Wade (Joachim Fuchsberger). Temže se stala odkladištěm osob již nepotřebných, navíc v okolí nechvalně proslulého brlohu nočních ptáčků, ach, ti blázínci pomatení! Nezkušenou jemnou dívkou v ohrožení je Leila Smith (Brigitte Grothum), a za ní se skrývá tajemství. Mužská vilnost se chtivě natahuje! K výraznějším postavám patří obezřetná provozovatelka onoho dotyčného hostince s tajemstvím Nelly Oaks (Elisabeth Flickenschildt), afektovaně vlezlý nocležník hostince s tajemstvím Gregor Gubanow (Klaus Kinski) a též vilný kapitán nákladní lodě s tajemstvím Brown (Heinz Engelmann). Z dalších rolí: další povedené kvítko hostince Roger Lane (Jan Hendriks), k veslařskému výkonu tak svědomitě se připravující Barnaby (Eddi Arent), po úlevné zpovědi toužící Anna Smith (Hela Gruel), poctivá fyzická ochrana hostince Velký Willy (Rudolf Fenner), nebo velmi vytížený soudní patolog s tajemstvím Dr. Collins (Richard Münch). Hostinec na Temži je filmovým pobavením, stylizovaným ke svému obrazu wallaceovské značky zábavy.

Mrtvé oči Londýna jsou typicky stylovou zábavou německé série Wallaceovek. Karikující rozkreslení všech vystupujících, hrubá síla temné strany děsí již svým zjevem, mozek temné strany nezbytně s kultivovanější vizáží, napětí se střídá s odlehčenější polohou, střih rytmicky rozkmitává boky, hrdina překonává překážky a nástrahy díky svým schopnostem i dílem šťastných náhod. V jednu chvíli se zdá, že zcela všichni si navzájem vyhrožují a vydírají se. Nakonec, každý se pokouší zbohatnout tím způsobem, s nímž je nejvíce provázán osobně či pracovně. Soukolí chobotnice neúprosně všechno v celek propojuje, jednotlivá chapadla se vzájemně úkolují i odstraňují, vítězí ten, kdo má co nejširší rozhled a vhled zároveň. Hrdinou hrátek k pobavení je Larry Holt (Joachim Fuchsberger), důvtipný inspektor Scotland Yardu, jenž větří rozsáhlejší kriminální potíže. Detaily případu nejsou podstatné, o to méně oběti, důležitější je honba za zlem, jež je rozdrobeno do více částí. Hrdinkou v napětí je Nora Ward (Karin Baal), mladá ošetřovatelka slepých a znalkyně Braillova písma. Je pomocnicí, ale i návnadou a konečným cílem. Mezi výraznější postavy zde patří ctihodný nevidomý reverend v čele útulku pro slepce Paul Dearborn (Dieter Borsche), majitel pojišťovny v nesnázích z krutých nehod a náhod Stephan Judd (Wolfgang Lukschy) a Holtova pravá ruka s tou osobitou střeleckou přípravou, seržant Sunny Harvey (Eddi Arent). Z dalších rolí: Juddův svéráznější tajemník Edgar Strauss (Klaus Kinski), zkušený vyděrač Flimmer-Fred (Harry Wüstenhagen), děsivý slepec Jack Farell, neboli Blind Jack (Ady Berber), nezabezpečená kráska Fanny Weldon (Anneli Sauli), či Nořina unesená teta Ella Ward (Ida Ehre). Mrtvé oči Londýna jsou filmovým druhem zábavy, nic více být ani nechtějí. Stylová atmosféra, kulisy, projevy. Karikující nezvedeně své svody a napětí. Své určení vrchovatě plní.

Tulák Archimedes je jemným i ironickým pohledem na život. Ne každý dokáže a především chce žít v každodenním stereotypním koloběhu "boje a práce", ve smyslu druhého Patočkova existenčního pohybu, jenž nás v daných strukturách ukotvuje a prodlužuje. Při průlomu vlastního omezení, jehož součástí je také přijmutí vlastní konečnosti, lze dojít k plnějšímu životu, byť samozřejmě hrozí pád zpátky, neboť je to jednodušší. Přijmutí všech důsledků své "rebelantské" volby však značí velkého ducha. Navíc, žije s nonšalancí, s touhou a vášní, otevřeně, nesobecky, přesto stále osobitě. Má to lehkou, svěží ironickou náladu, škádlivě nezdvořilou k vyššímu i střednímu stavu, k jejich opovržení spodiny. Hrdinou bytí je Joseph Hugues Guillaume Boutier-Blainville neboli Archimèdes (příjemný Jean Gabin), aneb život "nepřizpůsobivého" může být prožíván vznešeněji než životy a živůtky osob vážených, spořádaných. Z dalších rolí: Archimedův kamarád a opatrnější tulák Arsène (Darry Cowl), nový majitel hospody, panicky žárlivý, Pichon (Bernard Blier), jeho v mnohém bezstarostná ženuška Lucette (Dora Doll), z louže do blátíčka utíkající původní majitel hospody Grégoire (Paul Frankeur), jeho žena (Gaby Basset), hrbatý "obchodník" se psíčky Félix (Julien Carette), večírek smetánky na Hromnice pořádající Marjorie (Jacqueline Maillan), nebo pojišťovák Séraphin (Léonce Corne). Tulák Archimedes, to je ironie a radost ze života od začátku do konce. Aneb francouzská fenomenologie v praktickém použití. Příjemné představení.

Tři dny života jsou rýpnutím do "spořádané" morálky, nevystavované na veřejnosti. Gilles Grangier zadaptoval stejnojmennou knižní předlohu Petera Vanetta z roku 1955. Ani v putovním divadelním souboru není herecká ctižádost ve smyslu prosazení, jež neodmyslitelně souvisí s obdivem publika i zaslouženým uznáním, nijak neznámá. Je však otázkou, co vše je ctižádostivec nakonec ochoten ve jménu dosažení úspěchu podstoupit. Další otázkou je, zda ctižádostivec unese i případné následky z rozpohybovaných událostí. Kontroverzním hrdinou příběhu je Simon Belin (Daniel Gélin), mladý herec putující divadelní společnosti s hořkým pocitem zneuznání, toho nezaslouženého nedostatku příležitosti k sebeprosazení. Náhoda mu do cesty přinesla lákavé pokušení, stačí jen něco potvrdit a stane se miláčkem davu a prvním hercem souboru. Skutečnou hrdinkou jest Jeanne Fortin (Jeanne Moreau), garderobiérka a herečka bez dilematu ctižádosti. Dává lásku a oddanost, a dokonce i přes své vystřízlivění z iluze neváhá zachraňovat panickou úzkost událostmi doběhnutého ctižádostivce. Muž zde dostává zaslouženě za uši z mnoha stran, není vždy silný, často zbabělý, ba také úskočný. Výraznější postavou je Lino Ferrari (Lino Ventura), muž nekompromisně jdoucí za nápravou křivdy, za spravedlností, ať to stojí cokoli. Z dalších rolí: tu nenadálou popularitu Simona využívající ředitel divadelního souboru Charlie Bianchi (Aimé Clariond), odstavený dosavadní hlavní herec Alexandre Bérimont (Roland Armontel), Simonův ochránce v Le Havru a policejní inspektor Lucien Segalier (Georges Flamant), výhodně provdaná mladá herečka souboru Bélina (Évelyne Rey) nebo inspicient souboru Dédé (Albert Augier). Tři dny života, to je projev doby se ctižádostí a touhou po úspěšném životě, která se však zvrhne již na svém počátku. Grangier zkušeně natočil kriminální příběh s jistým provokativně ambivalentním pohybem etickým a intimním.

Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy.

Dva lidé jsou modifikací Shakespearovy hry Romeo a Julie pro tehdejší Švédsko. Film jest adaptací divadelní hry Atentát německého spisovatele Willyho Oskara Somina z roku 1932. Ve svém vyznění a vyústění zpívá film o lásce, o lásce, kde ani jeden nechce žít bez toho druhého, o lásce, která celá tone v melodiích vzájemných vyznáních. A do toho je rovněž přimícháno podezření, pochybnosti a potěšení, přiznání, odmítnutí, obvinění a odpuštění, provinění, odhodlání a naprosté smíření. Carl Theodor Dreyer, jenž film sám později odmítnul, obložil celou lásku něžně komorním prostředím a nechal ji zpívati a laskati v jejím vlastním nejintimnějším soukromí. Za hrdiny příběhu jsou manželé Lundellovi, lékař Arne (Georg Rydeberg) a jeho milující žena Marianne (Wanda Rothgardt). Aneb celý dlouhodobý vývoj lásky v jednom dni podávaný. On je podezřelý z plagiátorství, ona má zase své tajemství. On se trápí nevysvětlitelným, ona dosud nevyřčeným. I ve zdánlivém poklidu a něze lásky není nouze o zvraty či o rozhřešení čmouhy v dálce. Do určité míry jízlivé, avšak více milé a přese všechno něžné.

Konflikt v přístavu, to je egyptská revoluční neorealistická exprese. Alexandrijský přístav ve změti z vášní a citů života, tam se odehrává existenciální výkřik mládí, se sociálními i niternými potřebami. Júsuf Šahín ve své víře v člověka překračuje třídní bariéry, heslo "všichni lidé bratry jsou" je použito nejen symbolicky, nýbrž také doslovně. Pokud motivace k docílení určitého konkrétního stavu věcí vychází ze záště, je příhodným prostředkem k dosažení cíle vyvolání žárlivosti, navíc se tím dosáhne nevšímavosti k vážnějším záležitostem. Sociální nespokojenost může být záměrně přiživována. Ale hlavní zájem pozornosti je vržen na to, čemu se říká láska, neboť tam je nejhlubší niterná nejistota, pachuť zrady, skrývané tajemství, horoucí pulsování krve, hněvivý vztek a řev bezmoci. Kameraman Ahmed Choršed v obrazech běh zloby důvěrně následuje. Hrdinou příběhu je mladík Ragab (Omar Šarif), těšící se po tříletém návratu z námořnické práce na naplnění své lásky. Nalézá však napětí, a to nejen při obhajování svých citů, ale také v aktuální sociálně-společenské situaci alexandrijského přístavu. Dalšími vrcholy trojúhelníku citů a vášní jsou Ragabova bezprostředně vitální sestřenice a láska Hamidah (Faten Hamama) a Ragabův nejlepší kamarád zámožnějšího původu těch dob ještě nevinného dětství Mamdouh (Ahmed Ramzy). Z dalších rolí: starostlivá Ragabova matka (Ferdoos Mohammed), krize nepředpokládající Mamdouhův otec (Husain Rejadh), mstící se manažer rodinné firmy Mamdouha Ezzat (Tawfik El Deken), jeho nestoudná pravá ruka Monem (Muhammad Sobeih), nebohý předák a Ragabův strýc Ismail (Abdul Hamid Badawi), nebo s přístupem syna nespokojená Mamdouhova matka (Aziza Helmy). Konflikt v přístavu, to je hledání vlastního štěstí, avšak bolestivé pro prohlubující se nedůvěru v blízké a v sebe sama. Společenské problémy jsou jen prostředím k niterné zlobě mládí, která svým gejzírem protrhla přístavní molo. Expresivnost jak má být!

Pod žhnoucím nebem - Konflikt v údolí, toť egyptský revoluční neorealismus. Júsuf Šahín vyznal víru v pokrok, rovnost (tj. ne sociálnímu zvýhodňování), člověka. Mládí, čerstvá krev národa jako symbol změny, přese všechna trudná setkání a nešťastné zkušenosti neztratilo všechny ideály, a proto kráčí stále vpřed s odhodláním postavit se jak předsudkům, tak rovněž zastaralým nerovným způsobům. Základem jest vzdělání a lidskost, a tak Šahín káže v arabeskových obrazech kameramana Ahmeda Choršeda o svobodné vůli, o emancipaci lidského ducha, o pozvednutí poctivých. Všude kolem jsou různé podoby lásky i cti, vše se vzájemně sváří, hlasité zpívá, spravedlnost vzývá. Přímé i symbolické zároveň. Hrdinou příběhu je Ahmed (Omar Šarif), mladý zemědělský inženýr a naděje ke mnohem lepší budoucnosti pro chudý rolnický lid. Protějškem romantického zalíbení hrdiny je Amal (Faten Hamama), mladá dcera velkostatkáře se sladkou a rozechvívající vzpomínkou na dětství a celou jeho vinnou nevinnost. Z dalších rolí: Amalin otec a nevybíravým způsobem na novou konkurenci v zemědělské výrobě reagující bohatý velkostatkář Paša (Zaki Rustum), jeho po mnohém tolik lačný synovec Rijád (Farid Šawqi), Ahmedův otec a Pašův zaměstnanec Saber (Abdulwareth Asar), slepý, ale nezaslepený stařešina rolnické vesnice Abdel Samad (Mansi Fahmy), jeho po spravedlivé mstě jdoucí syn Selim (Hamdy Gheith), nebo úplatné kvítko Hassan (Abdelghani Kamar). Pod žhnoucím nebem - Konflikt v údolí: Nil rozdává prosperitu i zkázu, kolem něj pradávný bludný kruh odplat při zjednávání náprav cti a svědectví historie lidského času. Zajímavé egyptské přesvědčení a sociálně revoluční melodram.

Komu zvoní hrana je akutním zdůrazněním odhodlaného boje demokracie proti fašismu a nacismu. Sam Wood zadaptoval slavnou literární předlohu Ernesta Hemingwaye z roku 1940 přesvědčivě, do popředí položil prapor romantické barvy s hvězdným hereckým obsazením. Romantické vzplanutí jako vysvobození z vnitřního napětí, závažných osobních zkušeností a tíže každodenních okolností partyzánského boje za své přesvědčení a hodnoty. Zvěrstva krutosti nejsou záležitostí pouze jedné válečné strany, jsou následkem pomstychtivosti, záště, nabytím moci násilným převzetím územních pozic a povzbuzením momentální stádní převahy. Hlavním posláním filmu je odvaha k čelení útoku na demokratické principy nacisticko-fašistickou vlnou zuřivosti. Hrdinou příběhu je Robert Jordan (Gary Cooper), americký dobrovolník španělské republikánské obrany před nacionalistickým pučem s přesvědčením a poslušností vojenskému velení, třebaže účelům ne zcela dobře sloužícímu. Hlavní ženskou postavou je María (Ingrid Bergman), mladá partyzánka s otřesným zážitkem a probuzenou a povzbuzenou touhou po opojení lásky. Z dalších rolí: zbabělejší vůdce partyzánů s určitými sklony k zákeřnosti Pablo (Akim Tamiroff), Pablova silná a razná žena Pilar (Katina Paxinou), spolehlivý starý horský průvodce Anselmo (Vladimir Sokoloff), těžkým životním situacím nepodléhající cikán Rafael (Mikhail Rasumny), nebojácný vůdce další partyzánské skupiny El Sordo (Joseph Calleia), nebo ten zadavatel úkolu a republikánský generál Golz (Leo Bulgakov). Komu zvoní hrana: všudypřítomnost válečné zběsilosti dostává z lidí to nejhorší i to nejlepší, víra v demokratické hodnoty je základem k odhodlanému boji za "pravdu", láska je jediným ostrůvkem svobody. Klasicky vyprávěná adaptace se silnými myšlenkami.