Mahalik

Škoda, že tvůrci víc nepřitlačili na pilu. Mohlo se z toho vyklubat podobně syrové sociální dílo, jako byla svého času Cesta ven Petra Václava. Téma zadlužení mladých rodičů a neschopnosti postavit se věcem čelem, je téma jako hrom! Sexuální livechaty tady vidím jen jako berličku pro příběh. Takhle je to rozkročené mezi dílem ze Soukromých pastí a krimi seriálem z televize Prima. Naopak velice cením Adama Ernesta, který se nechal zarůst vousem, zahodil Poulíčka a hraje svého jmenovce s velkou vervou. Jeho alkoholické pomatení mysli mu věřím stejně jako každou vrásku, která se mu objevuje na čele s každým dalším kotrmelcem. Oproti tomu stojí scény, v nichž si hraje se synem na hřišti nebo krkolomně táhne kočárek ze schodů a mě ho bylo nefalšovaně líto. Tu bezmoc přenesl Adam/ herec na Adama/ postavu velmi obratně. Těším se, až ho uvidím na jevišti nebo na koncertě.

Velkolepý španělský seriál, který, bohužel, zapadl v přemíře obsahu VOD. Balenciaga je ohromující dílo. Nemá tvar telenovely, naopak vykresluje Cristóbala jako návrháře plného pochybností, muže zvídavého, ale i otrocky připoutaného ke svému slavnému jménu, které nikdy a nikomu nepřenechá. Seriál s až vražednou přesností zobrazuje dění v Haute Couture, která zanikla s příchodem prêt-à-porter, a zároveň vztahy mezi osobnostmi té doby (Chanel, Dior, Givenchy a Saint Laurent). Dává tak nahlédnout pod pokličku světu, který většina současníků chápe jako marnost. Vyloženě skvělým důkazem, co znamenala vysoká krejčovina pro Cristóbala, je díl, kde se upíše Air France, aby navrhl stejnokroj letuškám. Oproti podobně zaměřeným seriálům, má Balenciaga tu výhodu, že se nehoní za bulvarizací, ale jde přímo do hlavy postavě. Proč a jak přemýšlí nad svou tvorbou? Pro mě osobně úžasný zážitek, který si mě získával s každým dílem víc a víc. Do jisté míry za to může i fakt, že tempo vyprávění, výprava a především vizuálně uhrančivá kamera, dává vzpomenout na staré zlaté časy kinematografie. Až někde uvidím jméno Balenciaga, už navždy bude mít obličej Alberta San Juana. Tleskám!

Projekt takřka neznámý - věnován idealistům (tvůrcům). Promyšlené, ale hlavně SVOBODNÉ. Tklivý Filip a materiál. Zapadlo, ale to nevadí. Možná proto to Křeslo miluji. Klikáš, klikáš - a pak ho objevíš. Nádhera!

Komnaty jsou snad už otevírány i lidem, kterým se hnul žlučník. Avšak je-li třináctá otevřena z důvodu lásky, pak můžu kroutit hlavou, žasnout i rozumět. Já Pavlíně rozumím. Ona je tak trochu Bohyně. Tělem i duší. Je si svým postavením jistá a je to na ní vidět. V očích. Neobdivuji, rozumím.

Není to film pro každého. Máš pocit, že jediný, co tě může zaujmout, jsou jejich dialogy. Není tomu tak. Bezchybné ploužení, soužení a hravá osamělost. Velký film! Řekl bych, že jeden z těch, který nejvíc oceníš, když tě pohltí tvá vlastní přecitlivělost.

Netradiční - hurá! Doufám jen, že po pár dnech nevyšumí. Možná rozehráno příliš příběhů, emocí - na druhou stranu, to všechno hrálo v Milenčině (nečekaná dvojznačnost) velkou roli. Jana ji hraje skvěle - tu zmučená, tu razantní, aby nakonec totálně slítla k hloupým činům. Moderní doba si žádá debilní činy. A ty jsou divákovi předkládány stylem z House of Cards. U mě dobrý. Zeptejte se za týden. Snad nezůstane jen a pouze: "Ona se bojí, že mi stále stojí za ní pro to jít. Stojí za to žít, stojí za to žít ..."

Uhranula mne geniální verze Kurta Hummela. "Le Jazz Hot". Od něj byl jen krůček k tomuhle filmu. Byť s koncem značně ztrácí dech, nelze Viktora nemilovat. Zvláštním způsobem zahraná, tak trochu Kabaretovská (r. Fosse) nádhera, jež mít o něco větší světovou kultovnost, pak by se směle mohla řadit k těm snímkům, které nutí diváka oblékat se na půlnoční projekce v šatech hlavních hrdinů. Jako Rocky Horror Picture Show. Možná přeháním, vím, leč Viktor by za to stál.

Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte.". Vedle ní se šourá nepálská žena se svým nemocným dítětem v náručí. Životem shrbená. Neuvěřitelně nesourodá dvojice se potkala na ulici a rozhodly si vzájemně pomoci. To vše v prostředí chaotické nemocnice, jež připomíná změť smutných pohledů. Ubrečených dětí, maminek bez peněz. Nvotová je svá a velice silná v tom, co dělá. Bez přetvářky. V ten moment jsem si uvědomil, že TO je ONO. Bál jsem se, že z ní udělají modlu. Ale pěkně se to drží zpátky a není to o ničem jiném, než o světě strašně vzdáleném. A o strachu z dalších dní. Když Dorota rozpřáhla ruce na vrcholku nepálské hory, chtělo se mi taky utéct. Silná věc!

Podezírám Dorotu z geniality; nejdříve duševní rozpoložení seniorky v Pora umierać, posléze samota, která se usídlila v těle chlapce v Jestem. Nyní děvčata. Ochromila mě především snaha nejít příliš ke kýči. A mocné kladivo, které se rozmáchlo ve chvíli, kdy došlo na recitační scénu. Dokazuje to, že dospělost občas může být i v děcku. Wrony jsou zážitek. Mám pocit, že jsou jedním z těch, o nichž se říká, že člověka rozmělní - právě tím, že vypráví o něčem, tak zřejmým. A samota tím, řekl bych, rozhodně je.

Díky za všechno!!! Kdo nezažil, nepochopí.