Morien

Inu nevím. Chlapečci jsou velmi roztomilí a jejich vzájemné interakce nadmíru zábavné (a ve stínu nejnovějšího přemýšlení musím ještě ocenit poctování původním povídkám), ale od této chvíle se mi v hlavě řetězí už jenom spousty rozčilujících ale. Klasicky s vyčerpáním obyčejného pátrání a běžnodenní legrandy přicházejí potřeby ustanovit se taky jako velké drámo a tím se z původně sympatických postav stávají nekonzistentně jednající idioti za účelem křečovitých konfliktů (což je třeba věc, která pro mě zcela divácky znehodnotila několik posledních řad Dr. House). Za druhé mě od požitku ze sledování odvádějí očividné chyby v práci tvůrčího štábu. Z nějakého důvodu se totiž příběh o postavě, která je geniální díky svému extrémnímu chápání pravidel lidské společnosti a lidského chování, odehrává ve světě, kde zákony přestávají fungovat. Jak je možné, že po úniku policii stačí pět minut se schovávat v temné uličce, ale v následujících hodinách můžete chodit po ulicích za denního světla, pracovat ve své oblíbené laboratoři a dokonce se vracet do svého vlastního bytu, kde proběhlo zatčení a následný únik, aniž by vás kamkoliv vkročíte nesejmula speciální jednotka, protože přiznejme si to, ta místa jsou pro váš výskyt zcela běžná a jste právě policií podezírán z toho, že jste nejnebezpečnější psychotický terorista v moderních dějinách Anglie, možná i všech dob. Taky mě trošku mrzí, že hodně point divák zvládne uhodnout dříve než protagonisté (zvláště třeba v prvním díle mi to přišlo extrémně jednoduché a pro Sherlocka dost ponižující, že na svoji otázku, kterou si položí velmi návodně, hledá odpověď tak dlouho) - nevím, jestli je to úmyslně, nebo jsem nějak vycvičená rozpoznávat tyto věci, ale v závěru usoudím, že scénář bohužel není tak chytrý, jak se tváří. Další věc je ta, že když se Sherlock démonizuje jako člověk neschopný citu a přátel, většinou mi to nepřijde dostatečně doloženo na akci a pouze se to konstatuje. Je to možná tím, že sama nějakou tu sociální poruchu mám a tak se s ním dovedu ztotožnit, zatímco Watson se v mých očích chová jako mnohem větší blb než ten náš ústřední Aspergerus (tohle se mi děje i u Big Bang Theory, kde vidím, že Sheldon se chová v souladu se svými pravidly a je vlastně fér, kdežto Leonard je zákeřný anarchista). Ale potěšil mě Pes Baskervillský a fakt, že pronásleduje vlkodlaka George z mého milovaného Being Human. A taky se mi velmi líbila výsledná podoba osudové ženy. (2014) --- Dodatek po shlédnutí 4. série v roce 2017: What the actual flying fucking fuck?

"Všechny dopisy cenzurují vojáci."

(1001) Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky.

Silně mi vadí forma, ale třeba to bylo nutné, aby recitující otec měl oproti čemu vyniknout.

Nějakým způsobem mě to dojalo. Když v šantánu plakal, že se zastřelil van Gogh, například.

(1001) Místo kolik Američanů je třeba k vytažení jednoho opilce z řeky bych se spíš zeptala, kolik minut filmového času na to vypotřebují. Ale jestli to byla taková atrakce, jako jsou dneska výbuchy, tak to bylo ještě málo. Na můj vkus příliš nesourodé.

"A real adventure." Stejně jako u debutu z toho ta konstrukce a hra na reál trošičku trčí. (Při temné siluetě zdrcené matky, která "to nemůže snést" mi letěly hlavou myšlenky zhruba v následujícím pořadí: Díky bohu, že moje sestra a já máme tak krásný vztah. Proč tak vyšiluje, v jiných aspektech své bytosti se nezdá být citlivá, tak proč teď. Aha, ona vlastně improvizuje podle pokynů režisérky. Takže možná žádné proč není, třeba to jen špatně promyslely.) Ale přesto jsem i nyní okouzlená z toho, jakým způsobem je vítězné dílo komponované - je to tak osvěžující! V kontrastu s vyumělkovanými filmy, které jsem sledovala v poslední době, tak hrozně ráda slyším opravdové zvuky. Stačilo by mi jenom slyšet je dýchat. Slyšet lidi dýchat. Ale dostávám i víc. Nevím, jak je to vlastně možné, že film, který mě nechává nenávidět lidi, mi také dokazuje mnoho o existenci naděje. ♥ A zpětně ještě přidávám: Ne že by vyloženě záleželo na tom, co si postavy říkají, ale je trochu škoda, že proslovy malíře se obsahově opakují.

Ani násilný střih nezakrývá divadelní podstatu tohoto kusu. Ani nelineární vyprávění nerozhýbe neměnný stav hlavní hrdinky. Některé scény mi připadají velmi dobře pojaté, třeba sledování němé interakce mezi rozhádanými milenci na pozadí zpívajícího davu v hospodě, ale ve výsledku se mi zdá, že nedošlo k dobrému přerodu mezi divadelním a filmovým žánrem a snímek tak svého, i přejícného, diváka silně frustruje. Speciální kruh pekla bych si pro režiséra představovala za to, že tak výsostně erotickou scénu práskne na samý začátek a ještě jí odejme všechen kontaktní zvuk a podkreslí zcela odcizenou hudbou, takže není žádný čas se na ni připravit a nevedou od ní stopy k tomu, aby ji divák mohl pořádně postřehnout, pochopit, procítit a použít jako vodítko ke všemu, co bude následovat. Díky tomu nemůžu s postavami soucítit, i když bych nakrásně chtěla.

Viděla jsem zatím jen málo, ale mám z toho dojem, že došlo k nepochopení, co je to sitcom - a buďto jsem se toho dopustila já, nebo tvůrci.

Nejvíc mě asi zklamala stylizace, která zůstává ve všech směrech na začátku cesty a tím víc irituje, že slibuje a nenaplní. V okamžiku odchodu Fassbendera jsem si říkala, že už bych mohla přestat koukat, a klidně jsem mohla, protože bych o nic nepřišla. U některých scén jsem nechápala, jaký mají nést význam, a o těch jedněch prsou jsem si říkala, že bych je oželela.