Morien

-"They say: 'Welcome brother'." Ne že by mi film přišel úplně nezábavný, některé části si totiž užít lze, ale docela jistě je nebezpečný v tom, jak ignoruje mýtus. --- Asi tak po dvaceti letech (pane bože) dodávám, že dnes jsem k filmu mnohem vstřícnější. Tématům, která si zvolil, se věnuje celkem dobře. Herci jsou ve svých rolích snad bez výjimky fantastičtí. A je to jeden z mála sandáláků (spíš jediný), který mám ráda a na který se občas znovu podívám.

Musím nad tím ještě přemýšlet. I když oceňuji smysl pro detail, nemůžu odpustit vyznění. Prý když se anděl dívá na horror, tak nic necítí, protože v sobě nemá žádnou hrůzu či zvěrstvo, které by mohlo uvnitř rezonovat.

"Já vím, ale musíš mluvit hlasitěji." Velká chyba, že si to režisér napsal i sestříhal sám, protože největší problém vidím ve skladbě. Potřebuje někoho zvenčí, kdo by ho krotil, kdo by přirozeně provázal jednotlivé události a kdo by dokázal filmu nedát punc nepromyšleného trashe. Líbil se mi ovšem smysl pro humor, s jakým stvořitel seslal na Toma nakládačku za to, že odmítá uvěřit.

Provizorně, musím o tom kontemplovat. Ne to, co jsem chtěla vidět, ale asi jsem to potřebovala vidět, cesta k osvobození. Myslím, že to pohrdání věřícími je zde až příliš zjevné. Zaujala mě scéna modlení, kde to vzbuzuje dojem, jako by ze sochařky vycházely dva různé hlasy.

A mně to zase přijde lepší než Chvílama. Těšitel je zkrocen do velmi snesitelné a velmi zábavné formy ( protože jeho neurvalost byl můj největší problém v onom díle - a najednou obvaz na ručičce!) a celý kus má ucelenější rytmus. (Může se o rytmu říct, že je ucelený?)

"Víš, co mě napadlo? Že člověk takhle riskuje jenom proto, aby odjel v létě do Thajska a tam sežral pečenýho netopýra." Trochu mě děsí představa, že jsem po promítání svému společníkovi zapáleně vyprávěla, že mě nebaví typ filmů tady s těmi povšechnými slepenci lidských příběhů napříč společenskými vrstvami a délkami vlasů, které se v jistých momentech fatálně, ač třeba nepatrně, dotknou. A potom jsem si vzpomněla, jak někomu jinému neméně zapáleně vyprávím o svém vlastním projektu, který obsahuje osudovou lovestory, zombíky, dvojitou vzájemně nesouvisející sebevraždu, metalistu prosťáčka božího, dítě jménem Misery a post-kapitalistický život v industrializované poušti - no, alespoň vím, že se mám vyhnout kombinaci sociálně kritického a komediálního pohledu, protože to trochu působí jako facka na obě strany.

První panický záchvat blonďaté holky a už nemůžu. Asi nenávidím emoce, které jsou tímto způsobem vidět. Od pořádného citu člověka jen zdržují. Ale proto, že jsem sama před pár lety napsala něco o teenagerech pobíhajících po lese a teď jsem řádně naštvaná, že už to nebudu moct dál rozvíjet, protože by to vypadalo jako plagiát, jsem se donutila nakonec k celému zážitku. A musím říci, že od adaptace literárního díla jsem očekávala mnohem větší propracovanost v detailech. (Protože fakt, že mají všichni dekadenti různě barevné vlasy a koláčky v mísách, za propracovanost detailů nepočítám.) Příběh působí velmi podobně jako většina hollywoodských rychlopecek, hodně věcí při podrobnějším zkoumání nedává pražádného smyslu, nic moc mi příliš nedovoluje poznat, že to ve skutečnosti vyrůstá z velmi spletitého a fanoušky adorovaného podhoubí. U dobrých adaptací jde poznat, že se jedná o práci s knižní předlohou, a ani člověk nemusí znát původní text, a ani to nemusí být ortodoxní přepis, zkrátka z takového příběhu lze vycítit, že nad ním někdo dlouze přemýšlel v souvislostech. Tady ten pocit nemám. (Ovšem předlohu osobně neznám a je tady ta možnost, že je také špatná.) Taky mi hodně vadil přístup k postavám, dvacet čtyři lidí je hodně, i dvanáct je hodně, i šest je hodně. Jako divák je chci poznat - jak na tom základním levelu (Všichni kluci mi připadali úplně stejní, například. Neviděla jsem mezi nimi rozdíl, žádný náznak osobnosti, žádné výrazné typy. To, že má v ruce meč, z něj ještě démona nedělá. To, že má modré oči, z něj ještě hrdinu nedělá. Stejný prototyp kluka modela, podobný střih vlasů, podobná stavba těla, a ještě jsou všichni stejně oblečení, ci boha.) - tak na tom vyšším, kde na mě má zřejmě působit, že jsou to "ještě děti" mleté nemilosrdným soukolím. Ale nedostanu detaily, nemůžu si je ani prohlédnout, pořád nějaký pohyb obrazu a vzdálená kamera a fantastické dekorace a létající nože a virtuální řídící centra, která odvádějí pozornost pryč ke zcela povrchním, nezajímavým složkám příběhu i filmu jako takového. A zároveň je vše servírováno na stříbrném podnosu bez špetky fantazie nebo invence, pochybuji, že by si někdo u těchto Her řekl: "Tak tohle jsem vážně nečekal." A co s takovým zážitkem přes kopírák. (Chválit jenom proto, že to není Stmívání?!)

Jsem na sebe velmi nahněvaná, že jsem si před třemi lety nezapsala svůj bezprostřední dojem, protože ho teď nemůžu konfrontovat s aktuálním posunem. Teď si představuji něco romantického a fatálního, ale tehdy to bylo rozhněvání? pohrdání? bezbarvost?

Hned po promitani jsem si pomylene rikala, ze vlastne neudelal zadny velky cin. Ale on se prece dokazal obetovat. Marne. Krute. (Hahá, podle teorie všívání je více bratrem, než lidskou bytostí!) A na poslednich deset vterin uz jsem zavrela oci. Predstavovala bych si ten zaver mene konstuovany a vice intuitivni. (Ackoliv mam v posledni dobe podezreni, ze nevim, co to slovo doopravdy znamena.)

Film mě zanechal beze slov v tom špatném smyslu. I přes (počáteční) sympatie k hlavnímu hrdinovi jsem se nedokázala na story napojit, a to si o sobě myslím, že jsem vciťovač vcelku schopný. Tím pádem jsem si žádné traumátko neprožila a film mi spíš jen tak nějak protekl mezi prsty. V druhé polovině už mě bavil jenom výběr hudby. A zvuky vůbec byly celou dobu prima.