StaryMech

V čilé konverzačce podle povídky Alberta Moravii (vyšla česky pod názvem "Zběsilec" a má spíš povahu smutné grotesky) je mladičká Lorenová pastvou pro oči a De Sica pastvou pro uši; Mastroianni přihrává.

Don Camillo kontra Peppone podruhé: z pohledu dnešního středoevropského diváka kvalitativně kolísavá směska tíhy života, filmové poezie, sentimentality, laciného humoru a nadbytečného voiceoveru.

Tvůrci i diváci samozřejmě fandí důmyslnému faráři, ale tím, co čtvrtou sérii půtek Dona Camilla s Pepponem stejně jako ony předcházející drží na nohou, není hlavní hrdina, nýbrž nápad postavit proti sobě dva člobrdy střídavě pokořené a triumfující, bezelstné a intrikující, jako obhájce dvou nesmiřitelných ideologií - a obsadit role Fernandelem a Cervim. Lidská nedokonalost dvojice nechává aspoň místy zapomenout na politiku a také na děravost scénářů a častou přízemnost předváděného humoru.

O čtvrtstoletí starší Lubitschova "Ninočka", kterou zištně zmiňuje jedna z postav, baví na vyšší úrovni - ovšem Cervi v závěru "Soudruha Dona Camilla" je něco, co nelze odbýt dvěma hvězdičkami.

"Tenhle ksicht signalizuje blbej film." Citát na Bebelovu adresu nepochází ode mě, ale jako by se stalo. "Smůlu" herec nemohl zachránit, protože něco takového prostě nebylo v jeho silách; opravdu dobrý film s Belmondem - vzácné zboží - byl dobrý vždy především zásluhou režiséra.

Zahraniční kritici se předhánějí ve chvále; zdá se mi, že přitom občas trochu fantazírují, například když píší o letitém láskyplném vztahu ústřední dvojice. Haneke se k její minulosti jako obvykle nevyjadřuje, a tak nám i pozadí Georgesovy oddanosti zůstává skryto; přinejmenším jedna Annina poznámka možná míří do hlubších vrstev vztahu (a možná taky ne). Formálně velečistý film stojí na hereckých výkonech, v první řadě na tělesném nasazení pětaosmdesátnice, která kdysi okouzlovala svět. Musím ale přiznat, že když jde o umírání a líčení pocitů nejbližších, víc na mě naléhá třeba Chéreauův "Jeho bratr" nebo Dresenova "Konečná uprostřed cesty". A není to jen věkem těch na prahu smrti.

O chlup mladší dvojče "Rimini" (oba snímky měly původně tvořit jeden celek) se věnuje nepoměrně ožehavějšímu tématu. Dělá to možná ne v každém okamžiku docela přesvědčivě,  zvlášť co se týče činnosti Ewaldova džudistického oddílu, ale celek nám myslím předvádí jednoho z nejzajímavějších evropských režisérů na tvůrčím vrcholu. Georg Friedrich, postrádající chlapské kouzlo Michaela Thomase, je v hlavní roli o to dojemnější. Divím se, že žádný z mnou přečtených příspěvků si nevšímá motivu, který Seidlovi určitě nemálo ležel na srdci - postižení obou bratrů náckovskou výchovou. Nakonec si neodpustím poopravit radkatejkala, s nímž jinak ve všem souhlasím. Ten báječný vtip zní v mně známé verzi takhle: "Jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem? Pedofil má děti rád."

Pustil jsem si "Rimini" hned po Hanekeho "Lásce" a od začátku až do půlky jsem se chtě nechtě usmíval; pak mě začala přemáhat nuda. Michael Thomas v hlavní roli je výborný (leckomu připomněl Rourkea v Aronofského "Zápasníkovi", mně ještě víc Winstonea v Glazerově "Sexy bestii"), ale celý zbytečně dlouhý film neutáhne. Proč pro něho Seidl nevymyslel zajímavější příběh? Zápletka s dcerou mi připadla omšelá a herci kolem Thomase (s výjimkou Rehberga, samozřejmě) málo přesvědčiví nebo nevyužití. Druhá část diptychu o rakouských bratrech v exilu "Sparta" má jiný tón i váhu.

Ze života středostavovského hmyzu v Rakousku: vstát na povel budíku - ze dveří s vyblejskanými zuby a botami - v práci si šplhnout - něco koupit - zajet s autem do myčky - ještě něco koupit - nakrmit ledničku - nakrmit rybičky - nabrat dech u telky... Teprve na stará kolena si naplno uvědomuji čím dál pravdivější pravdivost debutu nejvýznamnějšího rakouského režiséra současnosti, který si osobuje nárok hrát úlohu svědomí národa a celého Západu. Jeho poutníci do "sedmého světadílu" se obklopili věcmi a žijí rituály s nimi spjatými. Ani jejich spektakulární ničení v závěru filmu, korunované spláchnutím úspor do kanálu, je od nich neosvobodí - jen potvrzuje jejich závislost. Film je o to nepříjemnější, když ho sledujete s vědomím, že svědčí i o vás.

Nevím, zda mám "Poslední rozkaz" chápat jako ironickou komedii (což doporučuje jistý kritik), nebo dementně romantickou báchorku rámovanou satirickým pohledem do zákulisí Hollywoodu (k čemuž tíhnu). Každopádně je film působivě vypravený a režírovaný a lepšího herce v hlavní roli si nedovedu představit. Sternberg prý napsal scénář podle námětu Lajose Bira, který historku o někdejším carském generálovi, nyní živořícím v hollywoodském komparsu, pochytil od Ernsta Lubitsche. Dotyčný veterán se má dokonce v "Posledním rozkazu" vyskytovat osobně, ovšem těžko říct kdy a kde. Představuji si, jak krásně by se příběh četl, kdyby se ho ujal třeba takový Leo Perutz - ten by taky určitě vymyslel lepší závěrečnou pointu.