Mkartaylas56

Podobně jako jeho hlavní hrdina, tak i film Hit Man na první pohled klame tělem a hned v úvodu boří divákovy domněnky o tom, jaký vlastně bude. Sám jsem čekal spíše akčnější záležitost, avšak i přes absenci tohoto aspektu jsem si nový film Richarda Linklatera skvěle užil. Jde totiž o originální, odlehčený a nečekaně zábavný přídavek do knihovny Netflixu, který mimo jiné táhne skvěle sehraná ústřední dvojice herců Glen Powell a Adria Arjona, jenž do příběhu vnáší rovněž podmanivý romantický aspekt. Velmi příjemná záležitost, co v současné nabídce VOD služeb bez problémů vynikne, minimálně v rámci žánru.

David Leitch je prostě borec a naprosto jeho styl žeru. Těžko říct jestli v Hollywoodu existuje jiný tvůrce, který točí tak moc ujetý, ale zároveň tak moc funkční a zábavný filmy. Každopádně Kaskadér je toho živoucím důkazem a naprosto jsem si jeho mix akce, humoru, romance, Ryana Goslinga a absolutního fanservisu pro cinefily užíval. Prostě top letní popcornovka a nebýt občasných momentek, kdy už se měla přeci jen sundat noha z plynu, mohla z toho být z mé strany po Bullet Trainu další pětihvězda. Ovšem cítím, že je silně pravděpodobné, že po opětovném shlédnutí stejně podlehnu...

V zásadě zdařilé pokračování Caesarovi trilogie, které nás po stovkách let vrací na Zemi (téměř) bez lidí a představuje nám, jak nyní fungují opičí společenství. Celý film vypadá opravdu nádherně, nese se v poutavém dobrodružném duchu a skvěle tak funguje jednak jako představovačka fikčního světa a jednak jako počátek nové trilogie či série. Její hlavní tváře v podobě nových postav se rovněž jeví velmi slibně, ačkoliv je ještě brzo na větší srovnávání, vzhledem k tomu, že jsme stále v úvodu. Ostatně toto je ale můj (věřím, že dočasný) problém s Královstvím. Jelikož jsme na začátku, tak se na úkor zmíněné explorace a nahazování příběhových udiček nedostává na silnější témata či údernější charakterové oblouky, které by film posléze mohly vynést mezi ty největší filmové pecky. Výrazně tak připomíná Zrození planety opic, které v rámci trilogie plnilo obdobnou roli, byť mělo své nesporné kvality. A stejně je to i tady, kde nám hlavní tvůrčí tvář Wes Ball ukázal, že mu nedělá problém pracovat s vysokým rozpočtem a využít ho k natočení funkčního zábavného blockbusteru. Mou otázkou teď ovšem bude, zda se dokáže alespoň přiblížit těm silným konceptům a režii Matta Reevese a zda tak i tato Planeta opic ve svých dalších filmech nabídne to "něco navíc" oproti běžným blockbusterům. Takto je to zatím velice fajn, Království jsem si užil, ale osobně doufám, že příště se z fajn stane super.

Luca Guadagnino opět ukazuje, že má pod čepicí a s Rivaly se mu povedlo natočit vysoce kvalitní romanticko/sportovní drama, které v sobě skrývá mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejde totiž o typické sportovní drama, jakých už bylo natočeno mnoho, poněvadž hlavní roli tady hraje především vztah ústřední trojice postav, který postupně tvůrci utváří, všemožně (ovšem zároveň uvěřitelně) jej komplikují (i skrze lehce chaotické vyprávění) a neustále si hrají s divákem, který vlastně až do poslední scény nemusí mít definitivně jasno, jak se věci mají. Tomuto extrémním způsobem pomáhají herci, kteří působí vysoce uvěřitelně a jsem zároveň rád, že se mohli v takto skvělé formě předvést i (pro mě) naprostí nováčci. Stejně dobře působí i technické zpracování filmu, kde ať už za kamerou, případně za mixážním hudebním pultem do toho tvůrci dali mnoho kreativity, píle a originality, ačkoliv v některých případech mi ta velká stylizace na můj vkus připadala trochu nadbytečná. Stejně tak jsem místy pociťoval menší problémy s tempem, kde ovšem na druhou stranu uznávám, že kdyby některé scény nedostaly prostor pro nádech, tak by se v pozdější části nemuseli zcela zužitkovat. I když tedy mám drobné výtky, tak si Rivalové jednoznačně zaslouží veškerou chválu. Nemusí sice kompletně sednout každému, ale i kdyby někoho tolik nezajímalo to pod povrchem, tak tu stále zůstává stylová a kvalitně zrežírovaná podívaná, která v rámci žánru působí velice svěže a dokáže bez problému potěšit divákovy smysly.

Dev Patel opět překvapuje. Po nečekané herecké štaci v historickém artu Zelený rytíř se nyní objevuje jako ryzí akční hrdina z ranku Johna Wicka či Nobodyho. A aby toho nebylo málo, tak nejenom že mu tato role parádně sedla, ale jde i o jeho režijní debut, což když jsem se dozvěděl, tak mi mohly vypadnout oči. Debut je to totiž naprosto přesvědčivý, působí to, jakoby šlo o práci již prověřeného tvůrce a minimálně po stránce kamery, střihu či celkové estetiky nemám žádné výtky. Choreografie akčních scén je také na vysoké úrovni a nebál bych se říct, že nemá příliš daleko k žánrovým špičkám (které v současnosti představuje zmiňovaný John Wick). Po příběhové stránce se logicky nemůžeme bavit o ničem převratném, ovšem líbilo se mi, jak Patel do zažitého příběhu o pomstě zakomponoval některé náboženské motivy, které společně s (pro západního diváka) dozajista neokoukanou indickou estetikou tvoří to potřebné koření dávajíc filmu šmrnc a to "něco" navíc. Vlastně je jen jediná škoda, že se Patelova určitá míra nezkušenosti projevila v tempu, protože po dosti nadupané a příjemně plynoucí první půlce přichází znatelný sešup, vyprávění už najednou nemá takový drive a to vlastně až do finále, kde se zase naskočí zpět do správných kolejí. V konečném důsledku je ale skutečně potřeba přihlédnout k tomu, že jde o režijní prvotinu a z tohoto hlediska musí převažovat chvála. Monkey Man je jednoduše povinností pro každého fanouška akčních filmů a Dev Patel je minimálně v rámci žánru obrovským příslibem do budoucna.

Není to vlastně špatné, film pěkně odsýpá, herci v čele s J. Wrightem hrají sympaticky a sem tam se dá najít i dost vtipná scénka. Ovšem hlavní devíza filmu, tedy sociální komentář a pohled na to, jak převážně "bílá" část společnosti nahlíží na kulturu z rukou černochů, je z mého pohledu trestuhodně málo využita. Čekal jsem více nápadů, podvratnější provedení a místo toho jsem se dočkal jen jedné zajímavé konverzace ke konci filmu a několika humoresek. Z velké části se navíc zaměřujeme i na osobní život hlavní postavy, což je sice potřebné, ale nečekal jsem, že tato linka bude hrát takřka prim po celou stopáž. Obzvláště i po udělení Oscara za nejlepší scénář jsem měl jednoduše vyšší očekávání a i když mě Americká fikce vyloženě nenudila, tak jsem doufal v chytřejší a komplexnější zpracování daného tématu.

Aneb jak udělat kouzelně půvabnou, výpravnou a všerůznými atrakcemi po okraj naplněnou pohádku a zároveň tím skvěle přenést knižní fikční svět na filmové plátno. Ani po 23 letech mě Kámen mudrců nepřestává bavit a i když by se na něm daly najít nedostatky, tak si stále stojím za tím, že v rámci žánru a cílovky jde o vynikající počin.

Herecky i řemeslně jde o solidní podívanou, která umí bavit, ovšem není schopna ničím extra překvapit a i přes silný potenciál svého námětu o kontroverzních bratrech Mašínech se nepouští jak do možných psychologických hrátek, tak nedává postavám dostatečný prostor k rozvinutí, což dělá z filmu mimo jiné až příliš chladnou záležitost. Jde tak o lehké zklamání, vzhledem k vysoké popularitě a počtu ocenění, co jsou Bratrům věnovány, a musím si stát za tím, že v silné konkurenci loňských českých filmů nejde o mého favorita (kterého bych navíc posílal do boje o oscary).

Zóna zájmu si v mých očích rozhodně zaslouží chválu, především za své de facto dokonalé technické zpracování a za inovativní přístup ke svému námětu a holocaustu, jako takovému. Nasávat nepříjemnou atmosféru a sledovat veškeré dění okolo Osvětimského vyhlazovacího tábora tak, že se nikdy nepodíváme dovnitř, ale pouze slyšíme výkřiky, výstřely nebo vidíme mohutný dým vycházející ze spaloven, a to navíc očima lidí, kteří jsou vůči všemu tomu zlu otupělí ba někteří i vysloveně lhostejní, je dozajista působivé a velmi osvěžující. Plus Jonathanu Glazerovi se tak povedlo úspěšně se vymanit ze zajetých žánrových kolejí. Rovněž je vlastně příjemné, že film není příliš doslovný po obsahové stránce, a tak nabízí dost prostoru k vlastní interpretaci či zamyšlení. Bohužel i přes tyto pozitiva nemůžu Zóně zájmu dát lepší hodnocení a to proto, že mé nadšení ze zvolené formy trvalo asi tak jednu třetinu stopáže, a ve zbylých dvou už to pro mě byl takový pomalý, monotónní dojezd. Také tomu příliš nepomohl chladný a odtažitý styl režie, který má své opodstatnění a film díky němu funguje jak má, avšak pro můj divácký zážitek to byla jen další rána a například na postavy jsem se absolutně nedokázal napojit. Musím tedy říct, že i přes zmíněná pozitiva a můj osobní respekt vůči zajímavému zpracování, jsme se s J. Glazerem příliš nepotkali a více, než mírně nadprůměrné hodnocení ze sebe dostat nedokážu.

Aneb jak můžou přehnané ambice rodičů, ale především pak toxická maskulinita zničit hned několik lidských životů. Studio A24 opět přišlo se zajímavým kouskem, který na první pohled klame tělem a z domnělého (klasického) sportovního životopisu se tak nakonec vyklubalo psychologické a sžíravé drama, stojící na nosných tématech, které by jakoby Aronofskymu z oka vypadlo. Svým zpracováním je to zároveň velký slowburn, který se divákovi pomaloučku a s úspěchem zarývá pod kůži. Rovněž nezklamává ani sympatické herecké obsazení, kde kromě solidního Zacka Efrona v hlavní roli za mě vede "otec rodiny" Holt McCallany. Nakonec tím největším minusem pro mě bylo místy pomalejší tempo, avšak věřím, že obzvlášť milovníci slow-burnů si budou libovat maximálně. Se vším všudy je každopádně The Iron Claw působivým dramatem, které se mnou zarezonovalo, dokázalo mě takříkajíc zařezat do sedačky a i když určitě nemusí být pro každého, tak mu nadprůměrná známka rozhodně náleží.